Sopečná láva, mafiánské útočiště a Hannibalovo sídlo

Během 12-ti denního výletu, o kterém je následující článek jsme stihli objet sopku Etnu po přes 100 kilometrů dlouhé úzkorozchodce, projít se po kráterech a sopečném prachu této dodnes neutichlé sopky, která je dominantou Sicílie. Krom toho jsme navštívili nádhernou historickou Taorminu, Catanii, ale i známé mafiánské Palermo. Odtud jsme pak přepluli trajektem na africký kontinent - do Tuniska. Tam jsme měli celkem dost plánů, bohužel z mnohých sešlo a krom čvachtání u moře a nakupování v medinách jsme tak jen prohlídli ruiny Kartága. Po cestě zpět jsme neopoměli navštívit ještě věčné město Řím. Tak jedem...

Nejprve bylo potřeba dopravit se do Vídně, odkud v 19:23 odjíždí noční vlak společnosti ÖBB přímo do Říma. Vlak je sestaven i z lůžkových a lehátkových vozů, ale jelikož jedeme tentokrát ve stylu low-cost, pojedeme na sedačku. Pro celou cestu vlakem využíváme jízdenku Interrail Global Pass, na kterou se dostaneme z domova až na Sicílii i zpět. K tomu však ještě musíme dokoupit místenky na vlak ÖBB Nightjet z Vídně do Říma a zpět, ty vyjdou na 14 EUR v jednom směru. Do Říma dorážíme ráno s půlhodinovým zpožděním, které nám ale příliš nevadí, stejně jako domorodým Italům. Na přestup zde máme 2 hodiny a s těžkou bagáží se nám po městě pochodovat moc nechce. Po 11.hodině nám již odjíždí přímý vlak kategorie IC jedoucí z Říma až do sicilské Siracusy. Naší konečnou byla Catania, která leží až na Sicílii a cesta tam trvá z Říma 10 hodin. Ajaj, 10 hodin trápení ve vlaku, říkal jsem si. Zvlášť když jsme vyjeli z Říma a cesta do Neapole se vlekla jakoby to měla být celá věčnost. Ale nakonec cesta ubíhala rychle, možná proto, že jsme se sešli dobrá parta, možná proto, že jsme byli zásobeni Radegastem, i když ty rychle docházeli anebo taky proto, že Apeninský poloostrov má zkrátka co nabídnout. Po krátké přestávce v Neapoli už jen sledujeme nádheru v podobě sopky Vesuv tyčící se nad tímto škaredým a přesto úchvatným městem, poté vesničky ve skalách, krásy pohoří Apeniny, až dojíždíme do samotné "boty Itálie" - do Kalábrie. Ve Villa San Giovanni se celý náš vlak naloží na loď a převeze se do Messiny - přístavu na Sicílii. Je to zajímavost, která již nemá v Evropě obdoby, byť to dříve byla docela běžná záležitost. Nakládka ve Villa San Giovanni však jaksi drhne, vlak je už přes hodinu bez lokomotivy a venku se již docela setmělo. Baterie ve vozech už pochopitelně nestačí a vagóny jsou brzy zcela bez elektřiny. Zpoždění se ustaluje na něco málo přes 1 hodinu, přesto se však dostáváme na trajekt a přeplouváme Messinskou úžinu. Někdy kolem 22:30 dorážíme do Catanie, kde máme naštěstí hned u nádraží přes Booking.com rezervovaný apartmán, který se stane našim útočištěm na celé 3 noci.

Další den ráno vyrážíme skromným metrem od nádraží na stanici Catania Borgo. Jedná se o stanici úzkorozchodné dráhy vedoucí z Catanie do Riposta, která ovšem nekopíruje pobřeží, ale objíždí celý obrovský masiv sopky Etny. Ovšem tato 3 329 m.n.m. vysoká kráska se nám celá nechtěla ukázat ani za nic. Jakoby nám říkala, zdolejte si mě a uvidíte. To jsme taky další den učinili. Zážitek to však byl, neboť vlak jel mnohdy opravdu po úpatí Etny, často kolem lávových polí. Navíc je tato úzkokolejka se svými 114 kilometry téměř nejdelší provozovanou úzkokolejkou v Evropě. Konečnou má ve stanici Giarre-Riposto, kde přesupujeme na "normální" vlak do Taorminy.

Ve výšce 204 m.n.m. najdeme centrum jednoho z nejkrásnějších sicilských měst - Taorminy. Město založené již ve 3.století př.n.l. láká ročně miliony turistů a ani nás nenechalo toto malé městečko spát. Nejprve jsme se dole u nádraží Taormina-Giardinni vykoupali v Jónském moři. V půlce října má moře zhruba 23 °C, slušné... Strmou a ne zrovna moc slušnou cestou jsme se pak vydali pěšky nahoru do města. Stoupání úzkými strmými uličkami se spoustou stánků se zmrzlinou, suvenýry, bary a restauracemi rozhodně stojí za to. Na tu hlavní památku - Římské divadlo jsme se již pro nedostatek času nedostali. Památky ležící kolem hlavní ulice Corso Umberto I jsme však prošli kompletně. Taormina nabízí úžasný pohled nejen na Jónské moře, ale i na masiv sopky Etny - nejvyšší italské sopky a druhé nejvyšší evropské sopky. Jen to počasí... Načase se vrátit zpět do Catanie na ubytování. Musíme si spočnout, čeká nás náročný následující den.

A nastal čas vyrazit k vrcholu sopky Etna, která je mnohdy považována za nejvyšší evropskou sopku. Budeme-li však uvažovat nad tím, že Kanárské ostrovy jsou součást Španělska, je pak nejvyšší činnou sopkou sopka Pico de Teide, která je o dobrých 400 metrů vyšší, momentálně. To slovo "momentálně" jsem použil záměrně. Zatímco běžným horám trvá tisíce let než se jejich nadmořská výška změní o jeden jediný metr, výška činné Etny se za posledních 30 let snížila o celých 21 metrů. Sopka je nepřetržitě činná a erupce bývají v posledních letech časté. Je to pro celou oblast okolo Taorminy i Catanie jakýsi takový strašák. Nástupní stanice se v Catanii nachází na autobusovém nádraží. Autobus pod lanovku Etny k chatě Rifugio di Sapienza vyjíždí po 8.hodině ranní. Informace a jízdenky najdete v kanceláři v uličce Via don Luigi Sturzo (poblíž autobusového nádraží). Autobus má ještě krátkou zastávku na kafe v Nicolosi, Ital zkrátka bez kávy ani ránu. Tato vesnička je umístěná již přímo pod masivem Etny a pak už autobus stoupá údolím sopečné lávy až k chatě Rifugio di Sapienza. Tady dorazíte před 10.hodinou. Chcete-li výstup na vrchol absolvovat za jeden jediný den, pak není jiného zbytí než využít lanovky od Rifugio di Sapienza (výška cca. 1900 m.n.m.) do Montagnoly, odkud se dá vyjet terénním vozem až k Torre del Filosofo. My jsme již však z Montagnoly pokračovali pěšky. Zde se ještě smí bez průvodce. Cesta na Torre del Filosofo je celkem nenáročná, byť se místy "zakopete" do sopečného prachu. Dále se smí již jen s průvodcem. Cena za něj je 9 Euro. My jsme sice přelezli lehké lano, které sloužilo jako zábrana a pokračovali na vlastní pěst, ale nedoporučuji to. Situace na sopce se neustále mění a rozhodně bych zdejší podmínky nijak nebanalizoval. Tady už začíná cesta dosti náročná, ve sněhu jsme ztratili cestu a tak jsme se po čase raději rozhodli pro návrat a obešli si jiné krátery okolo lanovky. Je to rozhodně zážitek, celou cestu jdete v sopečném prachu, kolem neskutečných lávových polí, cesta vede mnohdy kolem hodně "čerstvých" kráterů. V baru dole u lanovky u kráteru Montagnola pak ještě kupujeme lahev zdejší speciality - kořalky s názvem Etna, která obsahuje 70 % alkoholu, zhruba obdoba Tatranského čaje. Stála 20 Euro, což není na zdejší poměry žádná hrůza. Celkově je Sicílie cenově docela přijatelná, zvlášť když jsme jeli v říjnu. Cesta lanovkou dolů k Rifugio di Sapienza a čekání na autobus, v 18 hodin odjíždíme a cesta do Catanie trvá díky zácpě ve městě trošku déle. Zácpy jsou v Itálii vůbec samostatnou kapitolou, ovšem jak to řeší místní řidiči je úchvatné. Neplatí zde v podstatě žádná pravidla o přednostech, že mám zelenou není žádná jistota, že ze stran do mě něco nenapálí. Ani ignorace zákazu vjezdu není Italům cizí a o skútrech ani nemluvím. Ty řeší předjíždění kolony stylem - kde je díra, tam se protáhnu, nejsou-li na chodníku žádní chodci poslouží i ten k předjíždění kolony aut. Plná čára tady rozhodně není zdí, parkuje se kdekoli. Druhý den v Catanii jsem byl například svědkem situace, kde v uličce široké sotva po 1 auto (+ v Itálii možná ještě pro dobré 2 skútry) si zastavilo auto u pekárny, kde řidič nakoupil pečivo, pokecal s prodavačkou a řada dalších 2 aut stojící a vytrubující již za ním jej jaksi vůbec nerozrušovala. Kuriózní způsob parkování pak pro mě byl v řadě zaparkovaných aut stojících podél obrubníku zaparkovaný malý Fiátek kolmo k nim. To je Itálie!

Pod názvem města Palermo si každý vzpomene na hru Městečko Palermo z čehož mu také vyplyne, že je toto město nechvalně proslulé organizovaným zločinem. A dodnes italské úřady odhadují, že zde žije asi 5 000 členů mafie. Její vliv zde je tedy sice stále, my jsme se však jako chudí turisti nezalekli a vyrazili směle do ulic. Do Palerma jsme se z Catanie přesunuli osobním vlakem, který nás do něj však dovezl s 2 hodinovým zpožděním (neboli "ritardem"). 2 hodiny stání kdesi v poli zdejší cestující nijak neřeší, nevadí jim to, stejně jako průvodčímu, který si v klidu na zadním stanovišti popíjí kafíčko a vykuřuje jednu cigaretu za druhou. Nakonec musí do své "kuřárny" vpouštět i cestující, kterým není umožněn výstup, protože zde není nástupiště a svou tohu po nikotinu tedy musí uspokojit rovněž v zadní kabině strojvedoucího. Ke štěstí už jaksi cestující nic víc nepotřebují. Tato tvář Itálie se mi neskutečně líbí, protože u nás by lidi už ten vlak snad rozbili. 2 hodinové zpoždění a průvodčí si dopíjí kafíčko, stížnost jak vyšitá. A v Itálii? Úsměvy na tváři, však není kam spěchat... Palermo má co nabídnout, je to historické město, které vzniklo již v 7.století před našim letopočtem. Hlavní katedrála Cattedrale di Palermo z 12.století či kostel San Giovanni degli Eremiti s pěti kopulemi určitě zaslouží povšimnutí. Tyto památky jsme tedy logicky navštívili i my a pak se šli podívat do přístavu, odkud nám další den bude odplouvat trajekt do Tunisu, hned za přístavem se pak nachází menší přístavní marina u které se můžete vykoupat v moři a pokud se Vám lenošit nechce, můžete vyjít i na vrchol skály Monte Pellegrino. My sice líní nejsme, ale už jsme jaksi nestíhali a měli toho asi trochu moc. Zázemí nám tak poskytl apartmán u nádraží v Palermu. Ráno jsme s dostatečným předstihem vyrazili na trajekt, kterým opustíme Evropu a přivítáme Afriku. Check-in začíná již 4 hodiny před odjezdem. Je nutné zde přijít minimálně o 2, lépe o 3 hodiny dříve. Kontrola dokladů je zdlouhavá, zrovna to tu moc 2x neodsejpá. Musíte navíc vypsat migrační lístek, který je vám pak ale stejně celkem k ničemu, protože vám na lodi dají ten, který v přístavu v Tunisu vyžadují. No, nic naloďujeme se a dalších 9 hodin ztrávíme na vlnách Středozemního moře.

Tuniský břeh se pomalu, ale jistě přibližuje. Poprvé ve svém životě stanu mimo evropský kontinent, neskutečně se na to těším. Mezitím již zapadá slunce a první krůčky v Africe udělám tedy již za tmy. Západ sluncem nad mořem mě nalákal k fotografování. Přibližování světel Tunisu je nekonečně dlouhé. Půl hodiny před přistáním jsme již vykázáni dolů k východům, ovšem přistání trvá zase celou věčnost. Docela dlouho se pak vleče i pasová kontrola. Tvrdě se zde kontrolují doklady i migrační lístky, zavazadla se projíždějí rentgeny. Za zády vám všude stojí voják se samopalem v ruce. Po projití přes pasovou kontrolu se pak na vás vrhnou lovci lidí, kterým se říká taxikáři. Je jich zde mraky a odmítnout se jen tak nenechají. Konkurenci ovšem mezi sebou mají asi tak velkou jako přátelství a o kšefty se tak umí jaksi "šábnout". Ceny se u taxíků smlouvají a smlouvají se již dopředu před jízdou. My jsme však trochu nezkušeně přijali cenu 20 Euro za 2 taxíky na 14ti kilometrové trase do centra města, kde máme hotel, což však bylo jak jsme později zjistili asi docela předražené. Ale je přece jenom pozdě večer a my chceme hlavně už být v posteli. Co se hotelu týče, tak typická tuniská "dvojí tvář". Hotel luxus, okolí 2 metrů luxus, ale dále již špína, odpadky, nepořádek. Zdejší ulice v noci zrovna pocit bezpečí nebudí, proto se raději klidíme na pokoj a pochůzku si necháme až na ráno.

Druhý den ráno procházíme ulicemi Tunisu, v bankomatu vybíráme tuniské dináry, které jsme doteď neměli vyměneny. Najít však v tomto hlavním městě funkční bankomat je také neskutečný problém. Poté, co kolegovi málem jeden sežral kartu jsem si říkal, zda by raději nebylo lepší měnit peníze u veksláku, případně u taxikářů, pro které eura nejsou vůbec cizí. Po těchto peripetiích jsme však nakonec v ulici asi půl kilometru od nádraží funkční bankomat našli, vracíme se na nádraží a kupujeme jízdenku na vlak do Monastiru. Paní u pokladny když viděla Evropany, raději nám prodala lístek do první třídy. Ten vyšel na 13 dinárů. Cesta do Monastiru zabere něco málo přes 3 hodiny. Vlak má ale pochopitelně téměř hodinu zpoždění. Žádný luxus to tady není ani v 1.třídě, ale dejme tomu, že jsem čekal horší věci. V Monastiru vystupujeme a pro další pokračování do pouště si chceme půjčit auto a to na 2 dny. Ovšem potom, co jsme "pronajímateli" oznámili, co chceme jet za trasu nám jen oznámil: "It is impossible!". Ano, jet 400 kilometrů tam a dalších 400 druhý den zpět není v Tunisku zrovna žádný med. Kus cesty sice ještě vede dálnice, ale dále k oáze Ksar Ghillane se již cesta občas ztrácí i v poušti. No, tak třeba někdy jindy... Zařizuji tedy ubytování v Monastiru na 2 noci, což se mi daří v místní marině, kde je plno volných apartmánů, ze kterých je to na pláž pár kroků a navíc mají pěkně velkou terasu. A cena? Směšných 350 Kč za osobu za noc. Stav apartmánu sice v pohodě, ale zato pláž už moc ne. Špína a zase ty odpadky. V malém marketě u apartmánů se pak dá nakoupit cosik k jídlu i pití. Alkohol se prodává ve zvláštní místnosti, ale s jeho prodejem nedělají ani v této silně muslimské zemi žádné velké obstrukce. Zajímavostí města Monastir je hlavně ribát z 8.století. Jinak je to spíše přímořské letovisko s plážemi. Ovšem s těmi je to asi tak jak jsem psal výše, bohužel... Druhý den pak vyrážíme do mediny do nedalekého města Sousse, kde vidíme již typickou severní Afriku, úzké uličky mezi historickými budovami, trhy, smlouvání, špína, stoky, bezpečně to tu zrovna moc nevypadá, v noci bych tady chodit nechtěl. Obchodování je tady vůbec národní sport. Čeho jsem si tady všiml tak té skutečnosti, že pro obchodníky je vždy nejdůležitější zeptat se, odkud pocházíte. Podle toho se pak přizpůsobují ceny. Když jim řeknete, že jste z Česka, tak hned spustí: "Á, Čekáá, Praha, Brno, Ostrava!". Jsou to prostě vynikající obchodníci, kteří vědí jak na to a vědí, na jaké úrovni se v dané zemi žije. Ovšem smlouvat chtějí, proto dají počáteční cenu lehce vyšší, ale čekají, že jí kupující srazí. Mají rádi kompromisy, při zdejších cenách, které panují například v marketech, kde se nesmlouvá na tom zde pochopitelně vydělají, i kdyby se cena srazila na čtvrtinu, ale vo tom to je... Umění obchodu taky měli po kom zdědit. Vždyť původní obyvatelé - Kartáginci byli považováni za mistry středomořského obchodu. A do jejich hlavního města - Kartága máme teď namířeno...

Do Kartága se po další noci v Monastiru vydáváme hned ráno. Vlakem se vracíme do hlavního města Tuniska, které se nazývá Tunis a hned u nádraží si nás všímá taxikář. S tím jsme se nejprve domluvili, že nás za celkovou cenu 10 Euro spolu s kolegou ve vedlejším taxíku odveze do Kartága a my si to tam již sami projdeme. Po odvezení k ruinám nám však oznámil, že je schopen nás povozit po celém rozlehlém Kartágu a večer nás ještě dovézt do přístavu, kde jsme již měli namířeno a navíc nás vezme do mediny v Sidi Boussaid, kde je vyhlídka na celý záliv okolo Kartága. "A to vše za pouhých 18 Euro za osobu". A my: "15!" a on "17!" a my: "15!" a on: "Néé, to je pro mě málo, tak 16!", my: "OK." Domluveno, 16 euro za osobu je pro ně dost dobrá cena, protože jsme sice s nimi jezdili celý den, ale při zdejších cenách benzínu mají stejně pěkně vyděláno. A nás to taky nezruinovalo. Za cenu pouhých 10 dinárů pak na pokladně dostanete vstupenku na základě které vás pustí do všech památek v Kartágu, ať už jde o římský amfiteátr, samotné ruiny starého města, punská nekropole, římská katedrála svatého Louise, u které stojí i obchůdek se suvenýry, hlavně se soškami Hannibala, kde se o cenách samozřejmě smlouvá. Kartágo bylo definitivně zničeno po 3.punské válce s Římem, ovšem za vlády Caesara bylo znovu obnoveno ovšem již jako město římské. A podoba s ruinami starého Říma zde je vidět na první pohled. Kartágo bych doporučil rozhodně navštívit všem, kdo navštíví Tunisko. Co tady může někoho potěšit je to, že oproti Římu tady nepotkáte po celý rok tak velké davy lidí. Bohužel nám při prohlídce Kartága moc nepřálo počasí a tak jsme byli rádi, když jsme vše rychle proběhli a zalezli zase do taxíku. No, nic jedeme pryč a to k domovu... Check-in v přístavu trvá opět celou věčnost. A obstrukce začínají. Kolegovi nejprve zabavili plynovou bombu od vařiče a později se jim nelíbil ani nožík. Ten však nakonec neznárodnili. Pasových kontrol proběhlo před vstupem na loď asi 5, kontrol zavazadel 2. V duty free shopu kupujeme flašku Ballantines, která v kajutě lodi snadno padla. Trajekt je tentokrát menší a je to tak trochu low-cost ferry, spousta lidí polehává ve spacáku na chodbě, aby ušetřili za kajutu. My jsme si tentokrát koupili kajutu pro 4 lidi a spalo nás tam v pohodě 5 lidí. Jeden z nás byl vybaven spacákem a tak noc přečkal v kajutě na zemi. Kajuta byla vybavena také toaletou a sprchou. Trajektem jsme přeplouvali tentokrát celou noc a ještě dopoledne až do přístavu v Civitavecchia v Itálii, který je vzdálen asi 80 kilometrů od Říma.

Z Civitavecchie jsme se přesunuli vlakem do Říma. Jízdenku na vlak jsem zakoupil v jízdenkovém automatu v Civitavecchii a jelikož jsem neměl drobné, vložil jsem do něj bankovku 100 Euro, jízdenku mi sice automat vydal, ovšem návratek už nikoliv. Místo toho mi vyjela účtenka s čárovým kódem a vysvětlením, že automat požadovanou sumou nedisponuje a že je potřeba kód na účtence přiložit k jinému automatu. V Civitavecchii však došlo k podobné situaci u všech automatů a tak jsem vyzkoušel další automaty v Římě. Tady už jsem si nakonec našel automat, který výdavek měl a tak jsem spokojeně dostal návratek zpět, ale peripetie to byly teda "úžasné". Večer už jsme se jen ubytovali, zašli na večeři a nechali Řím Římem. Vydržel tady 3 000 let, vydrží i 1 den. Další den však už jdeme hned ráno na věc. Z Hotelu Altavilla 9, který je vzdálen zhruba půl kilometru od nádraží Roma Termini vyrážíme na vlak do stanice Roma San Pietro, kde už je to jen kousek ke stejnojmenné katedrále a hlavně do nejmenšího státu světa - Vatikánu. Na konto jsem si tak připsal další projetou zemi a to navíc asi jedinou zemi, u které můžu opravdu říct, že mám projitý každý kout. Pokračujeme dále po otřepané klasice. Španělské schody, Fontana di Trevi, Pantheon... Je skoro konec října, dávno po sezóně a tady přesto není vůbec k hnutí. Přes davy sedící na Španělských schodech (dnes již zakázáno) jsme se ztěžka prodírali, stejně jako k Fontaně di Trevi, kde jsem si chtěl udělat alespoň jednu fotku, ovšem přes davy lidí fotící si selfíčka to bylo dost náročné. Fronta dovnitř Pantheonu ještě byla jakž takž snesitelná. Mým hlavním snem však bylo projít si Koloseum. Došli jsme tedy k němu a viděli nekonečnou frontu asi na 2 hodiny. Trpělivost nedokázala zvítězit a tak jsem to vzdal. Do věčného Říma se jistě někdy vrátím a ještě si to tady projdu. Úskalí neskutečného množství lidí je už zkrátka světový trend. Levné letenky a dostupné informace na internetu nalákaly k cestovní horečce. A já jsem jeden z toho davu, co to taky chce vidět. V Římě stejně jako ve všech velkých italských městech opět problém s dopravou. Oblíbeným způsobem dopravy jsou i tady skútry. Chce to však zkušenosti s řízením skútru a s italskou mentalitou, jinak budete stát vyplašení v zácpách a nikam se nedostanete. No, nic, přišli jsme, viděli jsme, na čase už jen zvítězit. Anebo ne, dojet domů. Z nádraží Roma Termini, odkud si mimochodem odnáším zážitek z vidění nejdelší fronty na taxíky, jedeme nočním vlakem do Vídně. Vlak má sice odjezd v 18:58, no, ale nebyla by to Itálie bez nějakého toho "ritarda". S asi 20 minutovým zpožděním vyrážíme vstříc Vídni. Krátká zastávka ve Florencii, kde se mění lokomotiva mě nalákala k dalšímu výletu, o kterém jsem již psal. Pak už nás čeká spánek a celkem v pohodě jsme se tentokrát rozděleni ve 2 kupé na sedačku i natáhli. Vídeň je tady, railjet do Brna tu bude za chvíli. Těšíme se i konečně na české pivo, neboť Itálie ani Tunisko neznají příliš čepované pivo a najít hospůdku s čepovaným pivem je spíše zázrak. Přestože jsem pivař, z lahváče ho zrovna moc nemusím a tak jsem v Itálii raději přešel na "vino rosso" neboli červené víno. To prodávali v restauracích prakticky všude, za přijatelnou cenu a navíc většinou domácí. A jako jo, výborné bylo... Ale české pivo je české pivo. Ve frýdecké nádražce jsme tak udělali shodnocení a závěr a nejtěžší z celé cesty pak bývá ta kilometrová cesta odtud k domovu, ale zvládl jsem jí. Tak zase někdy v Itálii! No, splnil jsem to, v červnu jsem tam byl znovu... A asi jsem se do této zěmě zamiloval, protože v plánu mám už minimálně další 2 destinace. Ta země má co nabídnout, má historii, má přírodní skvosty, krásné pobřeží. A i to Tunisko nebylo špatné, ale k moři bych se tady asi vracet nemusel...