Snad se blýská na lepší časy

Bosna a Hercegovina - země, kterou jsem si zvolil pro svou návštěvu v měsíci říjnu. Proč? Protože je to země, na kterou se můžeme dívat z mnoha pohledů. Tím prvním je krásná příroda, krásné kaňony řek, člověkem nedotčené hory. Tím dalším je však pohnutá historie. Skoro vnitrozemský balkánský stát, který získal jen 20-ti kilometrový pás pobřeží Jaderského moře nikdy neměl na růžích ustláno. Nejprve byl celý v 15.století dobyt Osmanskou říší, Turci sem donesli islám a začal se zde ve velkém šířit a přetlačovat křesťanství. Turci vládli této krajině skoro 500 let. V roce 1878 pak začala vojenská okupace rakousko-uherskou monarchií, ta však skončila po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918. Ani za časů Jugoslávie tady nebyl klid, v průběhu 2.světové války se stala Bosna a Hercegovina součástí Nezávislého státu Chorvatska, který byl pod nadvládou Ustašovců. V Bosně a Hercegovině tedy došlo k obrovskému vyvražďování pravoslavných Srbů. Nezahojené rány má však Bosna a Hercegovina zejména z občanské války, která v těchto končinách probíhala v letech 1992 - 1995. Tuto zemi postihla nejhůře. Hlavní město Sarajevo bylo obléháno téměř 4 roky a bylo téměř totálně zničeno. Bojoval tady každý s každým. Nejprve se spojili Chorvaté a Bosňáci proti Srbům, ovšem na jihu země se Chorvaté a Bosňáci vyvražďovali i mezi sebou. Nakonec se země rozdělila na 2 autonomní etnity (Federace Bosny a Hercegoviny a Republika Srbská) a 1 region, který do žádné z těchto etnit nespadá (oblast kolem města Brčko). Ve Federaci Bosny a Hercegoviny jsou většinovými obyvateli Bosňáci, kteří vyznávají islám, na jihu země v oblasti zvané Hercegovina žijí převážně Chorvaté, tedy katolíci. A v republice Srbské, jejímž hlavním městem je Banja Luka, logicky Srbové, tedy pravoslavní křesťané. Dodnes to bohužel stále vede k drobným sociální nepokojům, nicméně během naší návštěvy jsme žádné takové nezažili. Přesto mě zajímalo, jak se v těchto končinách momentálně žije a zda už se země postupně z války vzpamatovává. Takže vzhůru do Bosny a Hercegoviny!

První zastávkou naší výpravy bylo město Sarajevo. Ovšem problémem je, že do Bosny a Hercegoviny aktuálně neexistuje žádné mezinárodní vlakové spojení. Pro mě velice nemilé... Museli jsme tedy jet autobusem. Jako nejlepší varianta se nakonec jevilo dojet vlakem do slovinského Mariboru. Včasná jízdenka z Břeclavi do Spielfeld-Strass vyjde na 500 Kč, tu koupíte v e-shopu ČD a pak už stačí jen ve Vídni v automatu nebo u pokladní přepážky dokoupit za nějakých 6 euro jízdenku ze Spielfeld-Strass do Mariboru. Suma sumárum, z Břeclavi do Mariboru může cesta vlakem vyjít na cca. 650 Kč. Večer v 19:30 jsme dorazili do Mariboru, "občerstvili" se v místním pivovaru a ve 23:18 nastoupili na docela ponurém autobusovém nádraží na noční spoj Flixbus do Sarajeva. Jízdenka vyšla 610 Kč za osobu. Byla to pro mě jedna z nejdelších cest autobusem v životě, spánek pochopitelně nic extra. Prostě se spaním v lůžkovém voze nočního vlaku nesrovnatelné. Spánek je navíc vyrušován kontrolami na hranicích, kdy musíte vystoupit z autobusu, ukázat policistovi doklady a vyčkávat než zase budete vpuštěni do autobusu. To se po chvíli opakuje podruhé, neboť cesta přes Chorvatsko netrvá dlouho. Na obou hranicích navíc musíte procházet kontrolou 2x. Nejprve kontroluje orgán výstupní země a poté vstupní. Cesty v Bosně a Hercegovině jsou pak už naštěstí docela slušné a tak až na jeden rozkopaný tunel, přes který se jelo jako po tankodromu nebyl spánek moc narušen. Cestu do Sarajeva jsem zvládl a vlastně čekal jsem to i horší, takže v pohodě. Skromné autobusové nádraží v Sarajevu, nad kterým se tyčí moderní mrakodrap Avaz Tower je to první, co v Sarajevu vidíme, o kousek dál už se kouří z grilu z bufetu s čevapčiči. Nás však již při příjezdu zaujalo vlakové nádraží a zejména rozstřílené stavědlo. Na nádraží panuje zákaz fotografování, při pokusu o záběr nádraží budovy jsem okamžitě napomenut místní securitkou, při fotografování stavědla se pak na nás velice nevábně tváří jeden z drážních zaměstnanců, ale nechává nás být. Nádraží je kapitola sama o sobě, vlaků tu za den jede jen pár, je dosti zaostalé, ale co se mi líbí je množství kaváren, které v něm najdeme. Kavárny mají stolky a židle přímo v prostorách nádražní haly. V kavárnách se kouří a to i pokud zasahují do prostor nádražní haly. Kouří zde ostatně i drážní zaměstnanci, například pokladní a to přímo za přepážkou. U těch jsme chtěli koupit lístek na další den, kdy jsme chtěli jet ranním vlakem do Mostaru. Ovšem nelze, předprodej jízdenek neexistuje. Ve stanici nemají ani jehličkovou tiskárnu a jízdenky jsou psané propiskou na papíře. Po první hodině pobytu jsme poznali, že tato země ještě má co dohánět, ale stejně to tu na mě i tak udělalo dobrý první dojem. Tak jedeme dál...

Sarajevo je známé chvalně i nechvalně. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry. Tyto hry, ač tehdy konané v socialistické Jugoslávii, která byla v té době zmítaná hospodářskou krizí, byly přesto hodnoceny jako velice úspěšné. To se však nedá říci o budoucím využití olympijského areálu. O 8 let později byla totiž sportoviště poškozena válečným konfliktem, který v tomto městě trval bezmála 4 roky. S obnovou se zřejmě už příliš nepočítá a tak dnes můžete navštívit už jen torzo olympijských sportovišť. My jsme se nejprve vydali na od města docela vzdálený olympijský areál Malo Polje. Veřejná doprava je v Bosně a Hercegovině dost palčivým problémem, existuje v tak minimální míře, že jedinou možností je využití vlastní dopravy. Na výběr tak máte buď zapůjčení automobilu (při větší skupině se vyplatí) nebo využití taxíku. Ti však nejsou zrovna nejlevnější, o čemž jsme se brzy přesvědčili. Za kolečko se zastávkou v olympijském areálu Malo Polje a u Tunelu Spasa po nás chce 50 euro za jedno auto, vzhledem k tomu, že jsme skupinka 5 lidí musíme pochopitelně jet ve 2 autech. Ale dobré, jedeme. Po asi 20ti minutách jízdy dorážíme k olympijskému areálu. Nachází se zde stupně vítězů, stará lanovka a hlavně skokanské můstky, nedaleko odtud se pak nachází i ruiny olympijského hotelu. Možnosti projít se po skokanských můstcích jsme pochopitelně neodolali, stejně tak jako se vyfotit na stupních vítězů. Dále jsme jeli k tunelu Spasa. Byl to tunel, který vedl pod sarajevským letištěm pod částí, která byla obléhaná Srby. Dodnes se však dochovalo jen torzo, vchod do tunelu vychází ze zahrady obyčejného rodinného domku, který dostal za války rovněž pěkně zabrat. Za ním se dnes nachází již jen asi 20 metrů tunelu z původních 800 metrů. Dnes tento areál slouží spíše jako muzeum, shlédnout zde můžete různé obrázky i videozáběry z obléhání Sarajeva. Taxikář už na nás netrpělivě čeká, na čase vrátit se zpět k nádraží v Sarajevu, našim dalším programem je oběd, ten jsme vyřešili formou bufetu s grilem, kde prodávají čevapčiči, pljeskavicu a další speciality typické pro Balkán. Pak už jdeme na věž Avaz Tower, vstupné na ni vyjde na pouhé 2 Km (konvertibilní marky), výtahem se vyvezete do horního patra, kde se nachází vyhlídková kavárna, o patro výše se pak nachází rozhledna. Z ní lze spatřit například i budovu parlamentu, která byla ve válce rovněž značně poškozena, nicméně dnes již opět slouží v novém kabátu. Z vyhlídky lze rovněž dobře spatřit, že ač se jedná o nábožensky multikulturní město a ve městě najdeme synagogu, katolický kostel i pravoslavný kostel, silně zde převládá islám. Mešit jsem zde napočítal minimálně 15. Přesné číslo se mi bohužel nepodařilo zjistit. Na čase vyzkoušet také místní hromadnou dopravu. Sedáme proto do tramvaje číslo 3, která jezdí okružní jízdu po Sarajevu, respektive jede k tržnici Baščaršija, nicméně od nádraží jede po nábřeží řeky Miljacka, zpět pak po třídě Maršála Tita. Tramvaj využíváme proto, abychom se konečně ubytovali, naše ubytování se nachází hned pod dolní stanicí nedávno zprovozněné lanovky na horu Vidikovac. Tu také hned využíváme. Z hory Vidikovac si pak dáváme procházku po bobové dráze z olympiády z roku 1984. Dnes již však pochopitelně neslouží účelům. Procházejí se po ní turisté, jezdí po ní bikeři a je to i známé útočiště pro streetartisty. Cestou dolů do města se pak stavujeme ještě u astronomické observatoře Bistrik, ze které je krásný výhled na Sarajevo. Ovšem počet průstřelů je v této observatoři téměř nespočítatelný, tady probíhaly těžké boje. Radši si náladu zpříjemníme v místní hospůdce, sice s lahvovým pivem, ale co už. Pivo Sarajevsko nechutná vůbec zle. Vaří se v Sarajevu kousek od dolní stanice lanovky. Jaksi jsme se zakecali a dolů tak jdeme již za tmy. Cílem je tržiště Baščaršija, ovšem ještě předtím musíme překonat řeku Miljacka, činíme tak po krásném kamenném Latinském mostě, vedle kterého se nachází muzeum rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny. To se nachází přímo v místě, které bylo dosti klíčové pro náš historický vývoj. Gavrilo Princip přímo v tomto místě v roce 1914 zavraždil následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. A vypukla 1.světová válka. Dobrá, dost o válkách, jdeme nasávat vůni Orientu, nejlépe v turecké tržnici Baščaršija. Ta vznikla již v druhé polovině 15.století. Nachází se zde spoustu obchodů, řemeslných dílen, kaváren, čajoven a restaurací. Káva tu ostatně voní na každém kroku. Zajímavostí Baščaršije je pak také fontána Sebilj. V Baščaršiji jsme tak dali večeři a poté se odebrali do místní čajovny, kde jsme si za pár drobných dali čaj i vodní dýmku. Krom klasických příchutí vodních dýmek zde měli jakousi příchuť Moskva a Baku. Koštli jsme tedy Ázerbajdžán, ale moc jsem ten název vzhledem k chuti nepochopil. Sedět tu můžete dlouhé hodiny, nicméně únava po noční jízdě autobusem se pomalu ale jistě začala dostavovat a tak jsme ještě párkrát vdechli příchuť hlavního města Ázerbajdžánu a kráčeli k domovu... Teda k dočasnému...

Mostar - město, jejímž středem protéká řeka Neretva s ikonickým Starým mostem, který spojoval křesťanskou část s muslimskou nás rovněž vyzýval k návštěvě. Ráno tedy zvedáme kotvy ze Sarajeva, budík na 6 hodin, ale za zpěvu mezuinů z amplionů místních mešit bychom se asi probudili i bez něj. Časem si na to ale člověk stejně zvykne. Tramvají pak jedeme na nádraží, kde teda konečně kupujeme jízdenku na vlak. Vybírat si z 5 přepážek u kterých není skoro nikdo je luxus, i když si nás pokladní mezi sebou přehazujou jak horký brambor. Lístek na Talgo do Mostaru nám však nakonec jedna z nich vypsala a prodala. I přesto, že mají na okénku nápis, že přijímají kreditní karty, stejně chtějí nakonec platit hotově. Teď už se jen tlačíme na nástupiště, kde si chci i přes přísný zákaz fotografování nenápadně vyfotit soupravu Talgo, která zde jezdí od roku 2016. Peripetie s touto soupravou byly ale velké, dodány byly již v letech 2010 a 2011, nicméně léta stály odstavené v Sarajevu a otázka zda vůbec v této zemi svezou nějaké cestující byla dost na vlásku. Tehdy nevyhovující infrastruktura s nimi neumožňovala rychlost vyšší než 50 km/h a státní moloch ŽFBH navíc neměl peníze na jejich údržbu. Nakonec se však v roce 2016 dokončila rekonstrukce hlavního tahu ze Sarajeva do Čapljiny přes Mostar a tak je ŽFBH vytáhla ze své stáje, původně měly zajíždět v letní sezóně až do chorvatského Ploče, nicméně horké hlavy jsou horké hlavy, co víc k tomu říct... Krom toho zajíždějí také do Banje Luky nebo Bihaće, obsluhují tak veškerou dálkovou dopravu v Bosně a Hercegovině. Místní si je jistě velice oblíbili, klimatizace, audiovizuální systém, televize, na Balkán neskutečný luxus. Velkým problémem pro místní je ale u této soupravy fakt, že zde platí zákaz kouření. Bosna a Hercegovina byla posledním evropským státem, kde byly oficiálně kuřácké vozy. Zapálenou cigaretu vám tady ostatně budou tolerovat téměř všude, včetně nádražních hal, kaváren, i v apartmánech máte většinou popelník na pokoji. Po odjezdu ze Sarajeva jsem čekal, kdy se začne "načerno" kouřit na představcích soupravy Talgo, jak je na Balkáně zvykem, no, ale světe div se, ono se to tu fakt dodržuje. Já bych zas pro změnu hlavně uvítal staré jugoslávské vozy kvůli otevíracímu oknu, protože průjezd kaňonem Neretvy kolem města Jablenica je úchvatný, ale ze zavřeného malého okýnka si jej člověk tolik neužije. Rychlost vlaku v tomto úseku stoupá až na 100 km/h. V této zemi závratná rychlost. Přesto si říkám, zda pro ně nejsou Talga přehnaný luxus se svou konstrukční rychlostí 220 km/h. Kdyby zrekonstruovali staré vozy + lokomotivy, zbyly by jim peníze i na opravy infrastruktury a další věci. Vlk by se nažral a koza zůstala celá. Dorážíme na nádraží do Mostaru, komentáře asi netřeba, je to pro tak vyhlášené turistické letovisko prostě ostuda. Co mi přišlo zvláštní je to, že vzhledem k tomu, že zde jezdí za celý den jen 2 páry vlaků Sarajevo - Čapljina, nástupiště se otevírá jen půlhodiny před příjezdem vlaků, do té doby je přístup uzavřen. Po příjezdu do Mostaru dáváme pivko a vyhledáváme taxikáře, kteří nás zavezou k Dervišskému klášteru Blagaj a zpět. 1 auto nás tentokrát vyjde na 20 euro.

U klášteru Blagaj se moc dlouho nezdržujeme, necelá hodinka nám k pokochání stačila. Po cestě k taxíku jsme pak neodolali a koupili místní čerstvou šťávu z granátového jablka, ta se prodává obecně v celé Bosně a Hercegovině. Dorážíme do Mostaru, procházíme město, které je také hodně poznamenané dobami Osmanské říše, což se mi líbí, jelikož tyto staré turecké tržnice jsem si prostě zamiloval. Ikonou Mostaru je zejména Starý most, nádherný obloukový most ze 16.století. Ovšem až tak starý ten Starý most není. Bohužel nádhernou kulturní památku pohřbila v roce 1993 Chorvatská armáda. Vystavěn však byl znovu podle starých plánů a navíc jej opět stavěli Turci, respektive turecká společnost Er-Bu Construction Corp. Otevřen byl v roce 2004 a od té doby po něm opět přešlo několik milionů turistů a pár zdejších frajírků si z něj už stihlo i skočit do Neretvy. Jeden z nich se ke skoku připravoval i během naší návštěvy, ovšem nejprve požadoval, aby se mu lidé složili na 40 Euro, celkem zajímavý styl vydělávání. Za celý den těch 40 Euro jistě vydělat lze a pokud si takto skočí každý den, má vyděláno za měsíc 1 200 Euro, což je vzhledem k místním výdělkům dost slušné. Ve skocích do vody se tu ovšem pořádají i závody, které mají na tomto mostě již hodně dlouhou tradici. Nastává podvečer a míříme pryč z centra města směrem k nádraží. Po cestě navštěvujeme místní hospůdku, klasická zaplivaná čtyřka, uvnitř se pochopitelně kouří, na stěně visí kalendář s bývalým prezidentem Josipem Brozem Titem, ve zdejších končinách stále oblíbeným bývalým prezidentem socialistické Jugoslávie. Hospodská zde hraje kostky spolu s hosty, lidem se nicméně věnuje a je příjemná a ochotná. Toaleta je zde pouze turecká, nejde zamknout a schází toaletní papír, ten Tito na stěně tam fakt pasuje. Pro ten však následně hospodská zaběhla do místní sámošky. Dobrých služeb se zde dočkají také kuřáci, krabičku cigaret zde sice nekoupíte, ale hospodská vám prodá sáček s ubalenými kusovkami. Jo, tuhle hospodu určitě navštivte, protože takhle vypadá pravá balkánská divočina, tady sedí místní a ne turisté. Hospůdka se jmenuje Carina - Domino pub a nachází se v ulici Mladena Balorde. Jdem na nádraží, kupujeme jízdenku do Čapljiny, otevřená je kupodivu v Mostaru jen jedna pokladní přepážka, zas ta přezaměstnanost asi nebude tak velká a moderní soupravou Talgo pokračujeme do Čapljiny, která již leží na bosenskohercegovsko-chorvatské hranici. V Čapljině nás vítá majitelka apartmánů Suzana, která se v tomto městě se všemi zná a tak nám radí, jak nejlépe projet zajímavosti Hercegoviny, zjišťuje nám v kolik jede autobus, ovšem ten je pro nás nevýhodný časově, taxík je pro nás zase nevýhodný finančně, protože pro 5 lidí bychom museli jet 2 auty. Nejvýhodnější je nakonec půjčit auto. No, ale dobré, jdem spát, ráno moudřejší večera.

Oblast na jihu země Bosna a Hercegovina nazývá se Hercegovina. V jedné písni ze Švejka se o ní zpívá "Hercegovina, lautr rovina!" Je to však holý nesmysl, Hercegovina je hodně členitý region, stejně jako většina celé Bosny a Hercegoviny. Vysoké hory sice nemá, ale co se členitosti přírody týče má co nabídnout, a proto se na ty přírodní zajímavosti jedeme podívat. Půjčujeme auto v místní půjčovně. Zcela náhodou nás na náměstí v Čapljině potkává majitelka našeho ubytování a v obchodě nám už domlouvá pronájem auta. Rozhodujeme se pro zapůjčení Wolkswagenu Passat, zapůjčení auta stojí na celý den 25 Euro + zaplatíte projeté pohonné hmoty. Museli jsme však vyřešit ještě jeden problém, protože jsme druhý den ráno odjížděli už v 7 hodin a navíc jsme nemohli auto vrátit již večer, protože brzy zavírají. Majitelka ubytování Apartmens Suzana však opět nabídla řešení, auto mi nechejte u baráku, klíče v apartmánu a já ho do půjčovny zpátky odvezu. Tak jo, vyřešeno, jedem. Zabírám si místo jako navigátor, nejprve jedeme k vodopádům Kravica, ty jsou vzdáleny od Čapljiny asi 20 kilometrů, vysoké jsou zhruba 28 metrů a široké přes 100 metrů. Je pod nimi možnost koupání, ovšem voda je zde dosti studená, zvlášť koncem října už to na koupání opravdu nebylo. Vstupné k vodopádům Kravica činí 10 konvertibilních marek, případně 5 euro, případně 40 chorvatských kun. V Hercegovině jsou již chorvatské kuny celkem běžným platidlem, narozdíl třeba od Sarajeva. Parkoviště je zřejmě (asi ale jen mimo sezónu) bezplatné. Viděli jsme, pokračujeme do Medžugorje, poutního místa, kde se údajně v roce 1981 šesti dětem zjevila Panna Marie. Město z toho dnes silně těží a vydělává, v místních obchůdcích se prodávají sošky Panny Marie, přívěsky s křížem a podobně. Na kopec Podbrdo, který je místem zjevení se mi už však šlapat nechtělo, nemám k tomu jaksi žádný důvod, jelikož jsem bezvěrec. Sedáme tedy do auta, cestou se stavíme ještě v Mostaru, cesta přes kopec z Čitluku je rovněž úchvatná. Kolegové si tam jdou vyřídit jakési nákupy, ovšem musím je trochu popohánět, chci totiž stihnout za světla ještě vesničku Počitelj. Svůj osud měla pohnutý i tato krásná vesnička ve svahu. Jako opevněnou osadu jí založil král Tvrtko I. v roce 1382, proto má pevnostní vesnička středověké prvky. Poté jí roku 1463 získal tehdy chorvatský král Matyáš Korvín. V roce 1471 ji nejprve dobyli Turci, kteří zde vystavěli Šišman-Ibrahim pašovu mešitu. Pod nadvládu Osmanské říše spadala až do roku 1878, strategický rok, kdy celá Bosna a Hercegovina spadla pod Rakousko-Uhersko. Během občanské války však byla i tato vesnička a její historické jádro značně poškozeno a i tady se po válce muselo hodně obnovovat. Dnes již však opět stojí vše v plné kráse. Jen do domů se zde již spousta lidí nevrátilo. Auto odstavujeme dle domluvy u domu v Čapljině, který majitelka Suzana pronajímá celý jako apartmán, večer děláme menší posezení, pořádá se žranice, vypije se jakési pivko a jde se spát. Ráno nás čeká přesun k moři.

Tak a nastal čas dojet až na samotný jih této nádherné země a to k moři. Kterépak letovisko si jen vybrat? No, moc toho na výběr není, jediným městem patřícím Bosně a Hercegovině na pobřeží Jadranu je Neum. Dostanete se sem z Čapljiny celkem jednoduše autobusem, lístek jsem si u společnosti Globtour koupil přes internet již dopředu, na mapce bylo u jízdenky označeno, že autobus vyjíždí z autobusového nádraží, ovšem když se autobus již hodinu neukázal (na Balkáně tomu míste dát chvilku čas), šel jsem zjišťovat do prodejny dopravce co se děje, pokladní se mi omlouvá a ukazuje, že autobus jezdí z jiné zastávky a to jižněji od kruhového objezdu. No nic, tak jdu do kanceláře společnosti Autoherc, která zde naštěstí jezdí do Neumu s maršrutkami a jezdí celkem četně na balkánské poměry, takt to sice není, ale dá se říci, že skoro co 2 hodiny. Cesta tímto minibusem na pohodu. Autobus jede přes Metković a Opuzen, tedy tranzituje přes území Chorvatska a následně opět zajede do Neumu, který patří Bosně a Hercegovině. Žijí zde převážně Chorvaté. Proto se může zdát dost podivné, proč je vlastně vůbec kousek Bosny a Hercegoviny "vecpán" mezi Makarskou riviéru a dubrovnickou část Dalmácie, která vlastně vůbec se zbytkem Chorvatska nijak nesousedí. Neum původně patřil Republice Dubrovník. Poté jej však dobyli Osmané a to proto, aby zabránili obchodům mezi tehdejší Republikou Dubrovník a Benátskou republikou. Po rozpadu Osmanské říše pak spadl společně s celou Bosnou a Hercegovinou pod Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ze kterého se pak zformovala Jugoslávie, za ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko pak patřil Chorvatům, ovšem komunistická vláda Jugoslávie jej pak přidělila opět Bosně a Hercegovině. Po občanské válce jí tedy už Neum zůstal a vyvstal problém s odříznutím Dubrovníku od zbytku Chorvatska, veškerá doprava musí nutně tranzitovat přes Bosnu a Hercegovinu. Vznikly tedy plány na postavení mostu z osady Klek na poloostrov Pelješac, čímž by se území Bosny a Hercegoviny objelo, dlouho to byly jen plány, dnes však již synci z Číny most staví jako součást dálnice D8. Místní prodejci z toho pochopitelně nejsou moc nadšení, jelikož se zde po cestě na oběd zastavila spousta turistů, využívajících jen lehce nižších cen oproti sousednímu Chorvatsku, o ty teď ale přijdou. My jsme jim však tržby ještě udělali, grilované kalamari nezklamaly, podobně jako místní "točeno pivo". Neopomenuli jsme ani koupačku v moři, moře je v zálivu dost klidné, vlny skoro žádné, jak někde na rybníku. Moře je nádherně čisté a teplota se koncem října může pohybovat kolem 18 - 20 stupni Celsia. Pláže úplně prázdné, pro mě ideální koupačka. Místní si sice asi ťukali na čelo, protože nechápou, jak se někdo může koncem října koupat v moři, ale my zvyklí na teplotu například v Baltském moři se toho tolik nebojíme. Autobusem pak pokračujeme dále do Dubrovníku. Autobus společnosti Globtour, na který jsme přitom měli dopředu koupený lístek nám na autobusové zastávce málem nezastavil. Nebýt toho, že jsem při průjezdu mával na řidiče jak zběsilý a ten nám tak zastavil pár metrů za zastávkou, asi bychom měli smůlu. Tato společnost tak ve mě dobré zkušenosti nevzbudila, ale dobré, hlavně, že jedeme. To je na Balkáně již minimálně 95 % úspěchu. Tak vzhůru do Dubrovníku!

Chorvatsko je zemí, kde Češi rádi tráví dovolenou. Historické město Dubrovník navštívil jistě každý, kdo tuto zemi navštívil. Však je to také nejnavštěvovanější město celé bývalé Jugoslávie. Ve středověku sídlo městského státu, Dubrovnické republiky obchodem konkuroval sousední Benátské republice. I toto město však utrpělo spousty škod za občanské války a to když bylo ostřelováno z okolních kopců Srby v roce 1991 po vyhlášení chorvatské nezávislosti. Jelikož však bylo historické jádro města již před občanskou válkou pod ochranou UNESCA, podařilo se s jeho pomocí město obnovit. Ubytovali jsme se u majitele vily, která leží na svahu nad městem v části Gornji Kono. Vystoupat jsme k němu museli neskutečné množství schodů, odměnou nám byl však úžasný výhled z terasy na moře. Dubrovník je vůbec městem s jistě více než tisíci schody, schodiště totiž spojují jednotlivé ulice ve svahu a to skoro na každých pár metrech se dá uhnout. Ve svazích jsou pak nastavěné rodinné baráky a vily. Schodiště nás například zavedlo i omylem do soukromého pozemku. Spoustu schodů pak najdeme i ve starém městě, které má při podzimním večeru neskutečnou atmosféru. Ovšem na posezení u vína či dokonce na večeři si v historickém jádru Dubrovníku před odjezdem pořádně "naplňte" kreditku. Raději proto jdeme do místního marketu, kupujeme červené víno z Pelješacu, k tomu jakýsi pršut, bagetky a jde se posedět na terase. Počasí je stále dobré, na terase i večer vydržím v kraťasech, i když nás později začal trošku otravovat vítr. Ale na poslední říjnový den skvělé. Ráno musíme opět vstávat na budík, v 8 hodin nám totiž odjíždí z autobusového nádraží přímý autobus společnosti CroatiaBus do Splitu, tentokrát již žádné peripetie s autobusem naštěstí nejsou. Do Splitu dorážíme načas po 4 hodinách jízdy. Autobus zajíždí do Metkoviče, poté se vrací kolem delty Neretvy, ve které se ve velkém pěstují mandarinky, přes Opuzen do Ploče, kde najíždí na dálnici D8. Se zastávkou ve Vrgoracu už pak jedeme rovnou do Splitu. Prvně jdeme nakoupit do pokladny společnosti HŽPP jízdenky a lůžkové příplatky na noční vlak do Záhřebu, ty koupíte na tento vnitrostátní vlak jen v Chorvatsku, cena lůžkového příplatku vyjde příjemných 59 kun, což je asi 220 Kč, za pohodlné spaní v třílůžkovém kupé na pohodu. Jízdenka mě pak vyšla na 110 kun. Ze Splitu ještě vyrážíme na ostrov Brač do města Supetar a zpět a to trajektem společnosti Jadrolinija. Ty mezi pevninou a ostrovy jako je Brač a Hvar plují v intervalech skoro jak tramvaje v Sarajevu, přístav se nachází hned vedle vlakového i autobusového nádraží. Po návratu zpět na pevninu procházíme večerní město Split. Procházíme kolem Diokleciánova paláce, já si trénuju noční fotografování, naštěstí osvětlení uliček i spousta míst vhodných pro upevnění přístroje se mnou dobře spolupracují a tak mohu fotit dobře i bez stativu. Na závěr nakoupíme nějaké zásoby na cestu a jdeme dát pár posledních chorvatských. No jo, jak taky jinak... V lůžkovém voze pak překonáváme trasu ze Splitu do hlavního chorvatského města Záhřeba. Před šestou hodinou ranní nás budí stevardka, že dojíždíme do Záhřebu. Tady nasedáme na denní vlak kategorie EC do Vídně, tam dorážíme ve 14:02 a ihned přestupujeme na EC Polonia, který má odjezd z vídeňského hlavního nádraží ve 14:10, na závěrečné cestě z Vídně do Ostravy se o nás skvěle postarala společnost WARS ve svém restauračním voze. Cesta ze Splitu do Břeclavi mě jen tak mimochodem vyšla na 1 600 Kč i s lůžkovým příplatkem. Ze Splitu do Záhřeba jsem jel na jízdenku zakoupenou v kase HŽPP na nádraží ve Splitu, ta mě stála 110 kun = cca. 400 Kč, dále za 59 kun příplatek za lůžko = cca. 220 Kč, dále jízdenka Sparschiene zakoupená přes e-shop ÖBB ze Zagreba do Spielfeld-Strass za 19 euro = cca. 500 Kč, a pak Včasná jízdenka zakoupená přes e-shop ČD ze Spielfeld-Strass do Břeclavi za 500 Kč. Dojmy z výletu úžasné, ovšem zejména co se týče Bosny a Hercegoviny hodně rozpačité, úplné náboženské tolerance se zde asi nedočkáme. Doufejme ale, že se již zbraně navždy odložili a turisté si tak budou moci naplno vychutnávat krásy země, která se z nejhoršího pomalu, ale jistě vzpamatovává. Snad se blýská na lepší časy!