Radioaktivní Černobyl a relax u moře

Ano, je to častá a základní otázka na to, když známým řeknete: "Jedu na Ukrajinu". Proto se pokusím na ní odpovědět už v začátku tohoto článku. Na Ukrajinu jsem se v roce 2018, ke kterému se váže tento článek nedostal poprvé. Město Kyjev jsem navštívil již v roce 2016, tehdy ještě docela těsně po Majdanu. Už tehdy však v Kyjevě nebyly krom památníku po bojích žádné známky a nějaké náznaky toho, že by tu nebylo bezpečno. V Kyjevě však panovala a dodnes panuje obrovská nenávist vůči Ruskému národu. I v obchodech se suvenýry najdeme například toaletní papír s vyobrazeným portrétem Vladimira Putina, což si myslím svědčí za vše. S Ukrajincemi v Kyjevě se nebavte rusky, umíte-li anglicky, raději přejděte na angličtinu, snažte se zkrátka nevyvolat zbytečný konflikt. Bezpečně jsme se cítili i v Oděse, ta je sice o něco východněji, ale žádný náznak nějaké nebezpečné situace jsme nezažili. V Oděse už se navíc mluví i hojněji rusky, budete-li však i tady používat spíše angličtinu, rozhodně to není na škodu. Ukrajinci jí ovladají velice dobře a mnohdy by strčili do kapsy co se jazykové výbavy týče i nás. Co se týče oblasti východu, zejména pak Donbasu, ta je stále ve válečném stavu a osobně jsem nenašel odvahu tam zatím jet a všem bych asi doporučil návštěvu této oblasti minimálně zvážit a zjistit si dopředu aktuální situaci.

Babušky na peronech a jízdenky za pakatel...

Samozřejmě jsem pro cestu využil svůj nejoblíbenější dopravní prostředek, tedy vlak. Nejlepší řešení je dostat se přes Košice a Čiernou nad Tisou do Mukačeva. Nově jezdí z Košic do Mukačeva přímý vlak, na který navazuje noční spoj do Oděsy. Ukrajinské noční vlaky pak mají 3 třídy. 1.třída je obdoba našich lůžkových vozů. Kupé pro 3 lidi, zvlášť pro muže a ženy, většinou minimálně s vlastním umyvadlem v kupé. Dále 2.třída, což je obnova našich lehátkových vozů, kde jsou v kupé ve 2 řadách nad sebou 3 lehátka (palandy), z čehož vyplývá, že kupé pojme až 6 lidí. Tím největším dobrodružsvím je ovšem cesta 3.třídou (tzv. plackartnyj). Je to vůz, který nemá jednotlivé oddíly v uspořádání kupé, ale jen jeden velkoprostorový oddíl, ve kterém jsou lehátka seřazeny za sebou, ve 2 řadách (s horní palandou). Pro cestu z Čopu (Mukačeva) do Oděsy jsme si pochopitelně nenechali ujít možnost svezení se 3.třídou a byl to opravdu zážitek. Pokecali jsme se spoustou Ukrajinců, kteří Česko dobře znají, protože tam v minulosti měli nějaký pracovní poměr. S jednou partou jsem vyměnil pár českých piv za ukrajinskou vodku. Už málokde například zažijete, že si vyběhnete v papučích na nástupiště, kde si u babušky koupíte pivo, vodku nebo "maroženoje" /zmrzlinu/. Kouřit se chodí mezi vagony, nikdo vás za nic trestat nebude, byť to není oficiálně povoleno. To nejzajímavější je však cena jízdenky z Čopu (hned u slovenské hranice) až k moři do Oděsy - jízdenka i s místenkou do 3.třídy vyšla na 110 UAH = cca. 100 Kč!!! Jízdenku je nutné zakoupit v e-shopu ukrajinských železnic. Prostě tahle cesta byla TOP. Já jsem prostě dobrodruh a tolik jako tuhle cestu jsem si rozhodně neužil ani cestu rychlovlakem TGV a podobnými vymoženostmi dnešní civilizace. Pro pravé dobrodružství musí člověk jet na východ.

Pak jsme se přesunuli ke 4.bloku jaderné elektrárny, na kterou jsme se však podívali jen exteriérně kvůli obrovské hodnotě radiace (důrazně je zde už vyžadováno i používání dlouhých rukávů). Celý 4.blok je od roku 2017 zakryt novým sarkofágem. U sarkofágu jsme si tak udělali jen rychlé foto a pokračovali na oběd do jídelny dříve určené pro zaměstnance elektrárny a dnes pro dobrodruhy, kteří se rozhodli využít zájezdu do Černobylské zóny. Oběd jsme měli v ceně zájezdu. Jídelna je také jedno z mála míst v celé zóně, kde je přísně zakázáno fotografování. Místní kuchařky vidí objektiv aparátu dosti nelibě, přesto jsem si neodpustil rebelsky udělat alespoň 2 snímky. Poté už následovalo to hlavní a to přesun do města duchů - Pripjati. Město duchů se mu přezdívá proto, že zde od tragédie úplně vyhasl život lidí a město se stalo totálně opuštěným. Pro trvající vysokou hodnotu radiace (město leží jen 3 km od elektrárny) se v blízké době o novém osazení ani neuvažuje. Pásmo 10 km od elektrárny už neumožňuje žádný pobyt lidí. Při jednodenním zájezdu jsme se v rychlosti podívali na ta nejzajímavější místa v Pripjati. Podívali jsme se do divadla i ke kulturnímu domu, na fotbalový stadión a nevynechali jsme pochopitelně ani známý lunapark s autodromem a ruským kolem. Na závěr jsme se zastavili taky v malém lodním přístavu na řece, která nese název stejný jako město duchů, tedy Pripjať. Odtud už jsme uháněli minibusem k "hranici" Černobylské zóny, kde proběhla nezbytná kontrola přes rentgeny, zda někdo z výpravy nemá na těle, příp. oblečení nějakou kontaminaci. Největší problém bývá v tomto případě s botami, stačí je však jen očistit a bývá většinou všechno v pořádku. Obecně se ale pro tento zájezd doporučuje raději použít starší obuv, kterou později vyhodíte. Myslete na to, že radiace se nedrží ve vzduchu, ale zejména v zemi, nejvíce pochopitelně v trávě. Raději se tedy držte pokynů průvodce a nestoupejte tam, kde nemáte.

Kyjev už jsem před tímto zájezdem navštívil o 2 roky dříve, kdy jsem si město prohlédl důkladně. Pro tento zájezd jsem tady naplánoval opravdu jen rychlou prohlídku toho nejzásadnějšího. Bylo nutno navštívit Majdan Nezaležnosti (v překladu Náměstí Nezávislosti), kde se v roce 2014 odehrály boje za přidružení Ukrajiny k EU a omezení vlivu Ruska, při kterých zahynulo přes 25 lidí z řad demonstrantů i policistů. Neopomenuli jsme ani kolečko kolem nejznámějších kyjevských pravoslavných chrámů - Andrijivskij, Michalivskij a Sofijskij. Poté jsme přes most překonali řeku Dněpr. I na mostě to žije - rybáři odtud nahazují přímo do řeky a pak zde prodávají své čerstvé úlovky. Z mostu se také skáče bungee jumping. Na druhé straně mostu je pak písečná pláž a v horkém letním dni tady najdeme davy lidí. Nás už však tlačil čas, jelikož po 4.hodině odpolední odjíždí z kyjevského hlavního nádraží vlak, který veze přímý lůžkový vůz až do slovenských Košic. Cesta vlakem opět na pohodu. V první delší zastávce jsme ihned od babušky nakoupili zásoby piva a vodku a jelo se. Spaní pohodlné a při probuzení jsme se ocitli v nádherných Ukrajinských Karpatech. Další zastavení je na státní hranici v Čopu, kde probíhá nejen celní a pasová kontrola, ale také výměna podvozků na našem voze, protože v zemích bývalého SSSR a v našich zemích je jiný rozchod kolejí. To vše znamená 2 hodiny pobytu v této "díře". Nám to však nevadilo a stavili jsme se do místní hospůdky utratit poslední hřivny. Vlak pak dále zastaví i přímo "na čáře" a tentokrát celní a pasovou kontrolu provádějí Slováci. Krabička cigaret vyjde na Ukrajině v přepočtu od 30 do 40 Kč a tak není divu, že je to útočiště pro pašeráky. Z Ukrajiny do EU je možné vyvážet vlakem maximálně 40 ks cigaret (tzn. 2 krabičky) a 1 litr tvrdého alkoholu. Pro cestu z Košic jsme pak využili spoje SC Pendolino. Tolik z naší cesty...