Moře, hory a vůně Orientu

Pro cestu na Balkán jsme se rozhodli na jaře roku 2017. Tehdy jsem si sám vlastně říkal, že co tam vlastně budeme dělat. Na Balkáně jsem kromě pár dovolených v Chorvatsku ještě kdysi s rodiči do té době ještě nikdy nebyl. Jelikož nebylo moc dostupné dovolené vzhledem k tomu, že mě v tom roce čekalo množství jiných cest, celý výlet jsem naplánoval pouze na 8 dní s tím, že chci hlavně projet co nejvíce balkánských hlavních měst, ovšem dostat bych se při té příležitosti chtěl i k Černému moři, což byla v roce 2017 rovněž moje premiéra a pak mě taky zaujala nejdelší evropská úzkorozchodná železniční dráha v pravidelném provozu. Ta leží v bulharských horách a vede ze Septemvri do Dobriniště. Kde ta "ďúra světa" leží ještě popíši níže. Co se hlavních měst týče, pak jsem si jasně vytýčil tyto cíle - Sofia (Bulharsko), Skopje (Severní Makedonie), Priština (Kosovo), Bělehrad (Srbsko). Tož, pojďme na to...

Kupodivu ano. Pokud jde o Rumunsko, zde je kvalita a četnost spojů ještě na slušné úrovni. Bulharsko za ním možná lehce zaostává, nicméně na poměry Balkánu je na tom pořád hodně dobře. Dostanete-li se ale už do Severní Makedonie (v době naší návštěvy ještě Makedonie), do Kosova či Srbska už vám vlak pojede sotva párkrát za den, samozřejmě většinou v době, kdy je vám úplně k ničemu. Vlaková doprava navíc v této části Balkánu rozhodně nepatří k nejmodernějším a nejrychlejším. Typické jsou bývalé východoněmecké vozy, případně vozy výrobce GOŠA Smederevska Palanka (bývalá Jugoslávie, dnešní Srbsko). V Bulharsku pak dost často najdeme také české lokomotivy výrobce Škoda. Daleko četnější, pohodlnější i poměrně rychlejší je v této části Balkánu spíše autobusová doprava, kterou jsme tedy ač neradi museli na Balkáně hojně využívat i my. Dost bylo keců, jedééém...

Prvním cílem naší expedice bylo Černé moře. Našel jsem dost krkolomný vlakový spoj do bulharské Varny, odkud se pak dá autobusem pokračovat na známá letoviska jako Zlaté Písky, Svatý Konstantin a Helena a další. Jelo se přes Maďarsko a Rumunsko. Tehdy ještě na nádraží Budapest-Keleti jsme přestoupili do denního vlaku z Budapešti do rumunského Aradu, odkud jsme pak jeli do Temešváru. Odtud jsme pokračovali nočním vlakem až do hlavního města Bukurešti. Koupit na pokladně lehátkový příplatek na noční vlak k jízdenkám Interrail a FIP, které naše parta měla se však zdálo býti nemožné. V České republice lze zakoupit dopředu v pokladnách ČD jízdenky jen na mezinárodní rychlíky jedoucí do Rumunska již z Maďarska. Ovšem na vnitrostátní vlak příplatek nekoupíte nikde. Byli jsme tedy donuceni zakoupit si jízdné v plné výši, naštěstí jsme v Rumunsku a tak to naši kapsu výrazně neochromí, nicméně zrovna korektní to od dopravce CFR rozhodně není. Síťové jízdenky Interrail nepatří k nejlevnějším a tak by příplatky k němu již měly být spíše minimální a nikoliv že vám k ní naúčtují příplatek ve výši plného jízdného. Pokračujeme dále, co už. Ráno se probouzíme v Bukurešti, nakupujeme v místním nádražním marketu, dáme snídani a po chvíli již máme přistavený náš vlak do pohraničního města Ruse. Po nekonečné cestě konečně přejíždíme po dlouhém mostě řeku Dunaj a je tady Bulharsko. A konečně země, ve které jsem ještě nebyl. Po vystoupení z vlaku v Ruse ještě probíhá kontrola dokladů, protože jsme sice v EU, nicméně Schengenský prostor ještě Rumunsko ani Bulharsko nezahrnuje. Kontrola je však rychlá a na další spoj stejně máme víc jak 2 hodiny na přestup. Po peripetiích s lehátkovými příplatky v Rumunsku jsem tady raději šel vše vyřizovat již v Ruse. Pokladník s námi sice prodejem jízdenky ztrávil skoro půl hodiny, nicméně po několika telefonátech zřejmě s centrálou bulharských drah nám papírovou místenku s propiskou vypsanými údaji nakonec vydal a příplatek na lůžkový vůz z Varny do Plovdivu činil v přepočtu necelých 150 Kč. Cesta do Varny ve východoněmeckém vagónu, které jsou taženy lokomotivou české výroby se táhne a tak pochopitelně padá jedno pivko za druhým, však Češi se nezapřou. Za tmy dorážíme do Varny, ubytujeme se v Hostelu Casablanca a jdeme kam? No, na pivo... V hospůdce přímo pod hostelem obsluhuje sličná barmanka, která má očividně ráda život. Neustále vysmátá, s angličtinou vůbec nemá žádný problém a její otočka o 180 stupňů na schodišti z horního patra hospůdky a následný seskok přes 3 schody do dolního patra se 3 i 4 půllitry v rukách byl skoro akrobatickým kouskem. Trošku se jen podivuje nad tím, co tady vlastně Češi v květnu chcou. No jo, a co vlastně?

Černé moře nepatří k nejteplejším ani přes léto, ano, my zvyklí na moře Baltské si sice přijdeme na své i tady, no, ale v květnu? Moře má sotva 16 °C, přesto jsme se koupali v teplém moři a to nejsme žádní otužilci. Proč? Vyrazili jsme totiž do lázeňského resortu Svatý Konstantin a Helena, kde jsme u tehdy ještě rozestavěného komplexu objevili jakousi hadici, ze které odtéká voda do moře. Zřejmě se jednalo o nějaký místní termální pramen a v okruhu pár metrů od něj tak byla voda příjemně teplá až nás v nepříznivém a deštivém počasí spíše prohřála, ovšem neopomněli jsme se pochopitelně ani osvěžit v té pravé studené vodě. Brrr... Nastal čas na oběd. Výborná rybí polévka bylo zjevně to, po čem můj žaludek toužil. Teď se tu ještě trochu porozhlédneme a pak tradá zpět do Varny. Je tu krásně, všude písečné pláže, pro děti jistě ideální dovolená. Ale pro mě asi ne. Pořád si dovolenou zkrátka představuji jinak a když už se válet u moře, tak raději někde mezi skalami a útesy, nežli na desítkách kilometrů dlouhém písečném pásu. Ale jinak je Bulharsko přívětivé, lidi naprostí pohodáři a co se financí týče, no, rozhodně tady nezchudnete. Po návratu zpět k našemu ubytovacímu zařízení na nás již před hospůdkou pokukuje již výše zmíněná barmanka. Při jejím krásnému vysmátému výrazu jsme nemohli jinak než se nechat stáhnout na jedno, na dvě... Ehm, no, na pár piv. Asi jsem našel smysl toho, proč jsem proboha jel v květnu k moři do Bulharska. A málem jsem zapomněl, že o půlnoci jede vlak. Ale opouštělo se mi to tady těžko, kurnikšopa...

A teď konečně do toho pravého, turisticky neprofláklého Bulharska. Jelikož mám rád železnici nemohl jsem v Bulharsku opomenout úzkorozchodnou dráhu Septemvri - Dobriniste. Trať se setkává s hlavní trati ze Sofie do Plovdivu ve městě Septemvri, odtud pak vyrazíte do hor. Stanice Avramovo je nejvýše položenou stanicí na celém Balkáně a jízda úzkorozchodnou dráhou v horách je krásným zážitkem. Připadat si tu ovšem budete jako byste se vrátili o 100 let zpět. Babky ve starých oděvech tu jezdí od dědiny k dědině, vagony ani nádraží zrovna také nevoní novotou, stejně jako rodinné baráky. Každá vesnice však má buďto pravoslavný kostel s výsostní zlatou kopulí, případně v této oblasti tu a tam najdeme i nějakou docela honosnou mešitu. Jinak je ale bída vidět na každém kroku. A ani vstup Bulharska do unie tady očividně příliš nepomohl. Po 125 kilometrech jízdy, která po této dráze trvala neskutečné 4 hodiny jsme pobyli v konečné stanici Dobrinishte sotva hodinu, abychom se po ní vydali na zpáteční cestu. Horský pochod dnes absolvovat nechceme a marně bychom jinak hledali, co kromě této zajímavé dráhy bychom zde ještě našli. Na závěr dne se přesouváme do Sofie, hlavního města Bulharska, abychom druhý den vyrazili na hory. Konkrétně na horu Černi vrh ležící na masivu Vitoša, která tvoří jakousi dominantu tohoto hlavního města.

Sofie, krásné město, převažuje zde pravoslavná církev, přesto ve městě funguje i 1 mešita. Vypadá to, že tady se ještě umí tolerovat, přeci jen Bulharsko nebylo součástí Jugoslávie a nevraživost mezi náboženstvími zde nikdo nevybudoval. Za což rozhodně palec nahoru. My jsme však krom obdivu samotné Sofie chtěli navštívit také její dominantu, která se nad ní hrdě tyčí. Je to masiv Vitoša, jejíž nejvyšší vrchol Černi vrh dosahuje výšky 2 290 m.n.m. Jelikož jsme ale banda líná a do celodenního výstupu už od spodu z města se nám jaksi nechce, pomáháme si na vrchol taxíkem z konečné stanice metra, která nese stejný název jako masiv a to Vitoša až k sedlu Aleko ležící ve výšce cca. 1 700 m.n.m. Ovšem odchytit zde taxikáře, který nešvindluje a jezdí za běžné bulharské ceny je jako hledat jehlu v kupce sena. Zkrátka jejich taktika je mačkat ze zápaďáků co nejvíc. Ano, jsem ochoten to přijmout, ale tak ať je to výhodné pro obě strany. Proto ignorujeme nabídku taxikáře, který chce 2 osoby na sedlo Aleko vyvézt za 40 Leva = cca. 550 Kč. Podobně na tom jsou i ostatní, až na jednoho postaršího. Na náš dotaz, za kolik by to tak vyšlo odpovídá, že jezdí podle taxametru a vyjde to tak na 15 - 20 Leva. Naše představa byla taková, že nechceme jít přes 20 Leva, tudíž proč ne, jedeme. Taxikář nám nakonec vydává účtenku a cena dělala snad 13 Leva a jelikož je to chudák poctivý taxikář, samozřejmě jsme mu museli dát i nějaký ten trinkgelt. Jinak mě zaujalo, že všichni taxikáři ať už v Bulharsku či ve zbytku Balkánu jezdí nepřipoutaní, těžko ale říct, zda je poutání povinností, nicméně když vidím, jak zde jsou schopni někteří jezdit asi bych se tady bez pásu zrovna bezpečně necítil. Na středisko Aleko lze vyjet rovněž i lanovou dráhou, ta ale mimo sezónu nejezdí. Autobus sem žádný také nezajížděl, taxík je tedy jediná možnost jak si k výstupu pomoct. Pak už zbývalo jen vystoupat nějakých 600 výškových metrů na vrchol. Jít však značenou trasou přímo bylo pro množství sněhu skoro nemožné, naštěstí byla i druhá varianta, která byla sice delší, ale tentokrát to nebyla horší cesta. I když bylo po celé dopoledne zamračeno, nakonec se na odpoledne celkem vyjasnilo a tak jde alespoň trochu Sofii z vrcholu shlédnout. No nic jedem dolů, chata v Aleku funguje i mimo sezónu, dokonce se zde i vaří, dáme nějakou Zagorku (bulharská značka piva :-D ) a obsluha nám domlouvá taxíka dolů. No, samozřejmě si za cestu dolů naúčtoval 30 Leva, ale tož dobré, nebuďme furt držgrešle... Dole v Sofii pak pokračujeme obhlídkou města. Neopomeneme se podívat na zbytky římských lázní, které leží u stanice metra Serdika poblíž mešity Banja Baši. Z pravoslavných chrámů je pak asi nejkrásnější Katedrála svatého Alexandra. Město je rovněž plné různých muzeí. Kousek od našeho ubytování jsme pak našli také obchůdek s českými pivy. Prodává je zde Bulharka, která si s námi ráda popovídala a zajímala jí zejména výslovnost názvu jednotlivých piv. Prodávala dobrých 30 druhů od těch známějších značek jako Pilsner Urquell, Budweiser Budvar až po ty ve světě méně známé jako Holba, Krakonoš či Svijany. Pokud tento krámek ještě nezrušili najdete jej v ulici Georgi S. Rakovski. V Sofii přespíme ještě další noc a pak opustíme Bulharsko.

Když se řekne Makedonie. Teda, vážení obyvatelé Řecka, pardon, Severní Makedonie, je to pro mnohé jistě velká neznámá. Před odjezdem jsem si taky říkal. Co v Makedonii? Vždyť tam nic moc není. Nic no, prohlídnem Skopje a dobré. Ovšem hned po opuštění země jsem si řekl, tady se ještě určitě vrátím. Vůbec se nebojím nazvat v tomto článku Severní Makedonii perlou Balkánu. Město Skopje je z hlavních měst, které jsme stačili poznat rozhodně nejnádhernější. Už po příjezdu autobusem, který jsme bohužel z hlavního města Bulharska museli využít pro nulové vlakové spojení těchto 2 států jsem si říkal, že ano, je to překvapivě právě tady. Vítá nás poměrně moderní autobusové nádraží, které leží pod estakádou po které jezdí vlaky. Suchou nohou se lze tak dostat z dolního do horního patra z autobusu na vlak. Procházka centrem města, kolem sochy Alexandra Makedonského, který se však oficiálně kvůli háklivým Řekům jmenuje "válečník na koni" docházíme ke kostelu svatého Klimenta Ochridského, kde máme sraz s majitelem našeho ubytování. Ten se jmenuje Nikola a je velice ochotným člověkem, mluví plynule anglicky a je ochoten splnit vám to, co vám na očích vidí, jeho apartmány jsou luxusně vybavené, čisté a navíc leží pár kroků od centra města. Apartmány Cosmopolitan Apartments tedy rozhodně doporučuji, navíc cena je luxus. Za šestilůžkový apartmán v centru Skopje jsme zaplatili něco přes 1000 Kč a to jsem ubytování zařizoval přes Booking. Z ubytování lze navíc vidět i Kříž Tisíciletí ležící na hoře Vodno, který je největším křesťanským křížem na světě a je viditelný ze vzdálenosti až 100 kilometrů. Samotné město Skopje docela dost žije také večerním životem, ve kterém mimo jiné úžasně hraje barvami, lidé na ulicích se baví, ovšem po půlnoci jakoby utlo, bary se zavírají, alkohol v obchodech se dokonce neprodává už po 21.hodině, podobně jako například v Itálii. Město je úžasně multikulturní, většina lidí je pravoslavné křesťanské víry, ovšem muslimové již zde nejsou v takové menšině jako v Bulharsku a minimálně čtvrtinu obyvatelstva tvoří příznivci Alláha hlásící se k albánské, případně turecké národnosti. Nádech orientu z města nelze nevycítit. Já ho ale jaksi neměl dost a chtěl se ho nadýchat ještě silněji. A ono už to do Kosova odtud není daleko. 2 hodiny autobusem a jste v Prištině. Tak jedem se tam podívat. Ještě před odjezdem autobusu nám své služby nabízí i několik taxikářů, ti sice nabízejí na ujetou vzdálenost poměrně solidní cenu, nicméně autobusem je to stejně daleko levnější. Taxikáři nám krom Kosova nabízeli i zájezd k Ohriskému jezeru. Tam jsme sice nejeli, ale pokud někdy navštívíte Makedonii, rozhodně tam zajeďte. Raději ale možná autobusem, výběr tu rozhodně je...  

Návštěva Kosova byla plánována velice krátká, v podstatě půl denní odskok ze Skopje a zpět. Projet ze Severní Makedonie do Srbska přes Kosovo sice byla varianta, o které jsem uvažoval, nicméně ministerstvo zahraničí jí příliš nedoporučuje, byly prý případy, kdy takové lidi do Srbska nepustili pro neoprávněný vstup na Srbské území. Srbové se totiž s autonomií Kosova nechtějí smířit, stejně jako některé další státy OSN jako například Slovensko a nyní je to "díky" našemu prezidentovi diskutované téma i u nás. Každý ať si názor udělá sám, od toho tento článek není. Nicméně soudit zda je lepší ten či onen nám rozhodně nepřísluší a naopak bychom se měli snažit donutit obě horké hlavy ke smíru. Místo toho vidím v televizi reportáž o českých fotbalových fanoušcích, kteří konfiktu ještě přikládají. Ale už dost, můj názor je neutrální a proto jsem do Kosova jel. Přejezd silnicí kaňonem řeky Lepenc na hranici Severní Makedonie a Kosova je okouzlující. Vedle silnice vede také železnice, nicméně v té době zde jezdil pouze 1 spoj denně, který vyjížděl večer ze Skopje do Prištiny a zpět se vracel až ráno. Nocleh v Kosovu se nám ovšem moc nehodil a tak jsme využili dopravu autobusovou, která nabízí i podstatně více spojů. Přijíždíme do hlavního města Prištiny, všude visí vlajky USA, Evropské unie a Albánie. Vlajku Kosova tady téměř nikde nenajdeme, docela podivné... Ve městě je spousta rozestavěných věžáků, které při jejich tempu stavby již zřejmě budou dnes i dokončené. Kosovští Albánci se z chudého venkova zkrátka stěhují do Prištiny, která bude brzy jedním z nejmodernějších měst na Balkáně. Taky silnice jsou zde v poměrně dobrém stavu. Město se zkrátka už konečně vzpamatovává z válečného konfliktu. Je skoro až neuvěřitelné, že lidé, kteří tady žijí v ní bojovali bok po boku, muž proti muži. Ovšem k cizincům ze západu jsou Kosovští Albánci očividně velice přátelští. I v těch horších restauracích chodí slušně oblečení a jejich chování je na profesionální úrovni. Jen zřídka jsme viděli v Kosovu nějaké žebráky a nějaké náznaky toho, že by nás chtěl někdo okrást tady taky k vidění nejsou. Město už však nemůže konkurovat Skopje, co se týče historických památek. Holt historie tady byla vždy pohnutá.

Tentokrát to pro mě bude síla. 7 hodin v autobuse, no, nevím, jestli to přežiju. Uff... Vlaková doprava mezi Severní Makedonií a Srbskem existuje pouze v letní sezóně, až do srbského Bělehradu teď pojedeme autobusem. Autobus provozuje firma Niš express, která má logicky sídlo v srbském městě Niš. Krom kontroly na hraničním přechodu však jede řidič zcela bez přestávky až právě do Niše, kde vzniká první peripetie v Srbsku. Srbské dináry nebylo kde koupit a už vůbec ne drobné. Jenže turniket, kterým se dostanete na autobusovém nádraží na toaletu s tím jaksi nepočítá. Chci tedy u paní, která stojí vedle turniketu vyměnit drobné eura za srbské dináry, no, ale ejhle, ono to prostě nejde. Co ona s eury. V tomto mám naštěstí výhodu před opačným pohlavím a tak jsem celou situaci vyřešil po svém, nicméně první kontakt v Srbsku nebyl zrovna úspěšný. Podobně nevábně se na eura tvářil i zaměstnanec v úschově zavazadel na vlakovém nádraží v Srbsku, že je nevzal by mi až tak nevadilo, ovšem tvářit se tak, jako že mu jsou turisté na obtíž? Jako první jsme tak museli hledat směnárnu. Ta pochopitelně není na nádraží, ale dobrých 500 metrů od něj. Nádraží v Bělehradě je vůbec kapitola sama o sobě. No, teda už vlastně není. Nádraží odkoupil jakýsi developer, ovšem s provozem vlaků zde již jaksi nepočítá a nádraží momentálně prochází, možná, že už dokonce i prošlo kompletní demolicí. Škoda snad jen nádražního bistra, ve kterém měli výbornou pljeskavicu. Jinak návrat o minimálně 50 let zpět. Svůj názor na Srby a jejich chování k turistům jsem konečně mohl přehodnotit v hausbótu na řece Sávě, těch je na řece několik a konají se zde různé diskotéky, párty, apod. A tady už bylo jedno, odkud jste. Tady to žilo ve velkém. V Bělehradě se stékají řeky Sáva a Dunaj a prostor na vodě tady jak se zdá využít umějí. V jednom hausbótu se dokonce nachází i sportovní středisko. Tok obou řek lze docela krásně vidět z Bělehradské pevnosti. V jedné restauraci na hausbótu jsem si pak dal na večeři vynikající rybí polévku a jdeme k nočnímu vlaku Bělehrad - Budapešť na dnes už bývalé hlavní nádraží. Dnes již tento noční vlak z důvodu rozsáhlých výlukových prací nejezdí, normálně však po zrušení bělehraského nádraží vyjížděl z podzemní stanice Beograd Centar stejně jako všechny vlaky směr Maďarsko a Chorvatsko, vlaky na jih a východ pak jezdí většinou z nádraží Topčider. Opět to tedy pro cestovatele znamená komplikaci v cestách. V nepohodlném lehátkovém voze výrobce Goša (co bychom taky chtěli za 200 Kč že...) jsme dorazili do Budapešti. I tady jsme se ještě v té době nemuseli z nádraží Keleti pu. tahat s těžkými bágly na Nyugati pu. Dneska už bychom museli. I z těchto důvodů bohužel zanikl přímý lůžkový vůz z Prahy do černohorského Baru, stejně jako z Prahy do chorvatského Splitu. Ach jo... No, nic, pocity z výletu dobré, všechny národy na Balkáně mají ještě co dohánět, ať co se týče služeb, či mnou často probírané veřejné dopravy. Velkým překvapením pro mě byla Severní Makedonie a vlastně všude se sem budu rád vracet. A doufám, že lidé zde budou schopni vůči sobě získat náboženskou i národnostní toleranci.