Země malá, ale přenádherná

O tom, že jsem pro cestu pochopitelně využil vlak asi není třeba psát. Raději tedy rovnou začnu tím jakou jsem zvolil trasu. Nechtěl jsem vermomocí využít stejnou trasu v obou směrech do Slovinska i zpět. Ovšem jediné spojení přes Maďarsko je z Česka dosti krkolomné. Spoj do Lublaně vyjíždí z Budapešti již v 8:30, dále již touto trasou jezdí jen přímý noční vlak, ten však jezdí jen v letní sezóně a o jeho využití jsem už radil v článku v rubrice Tip to trip. Tentokrát jsme však v letní sezóně nejeli a na denní vlak není kvalitní spojení z ČR, respektive nedostanete se do Budapešti nočním vlakem již na 8:30 ráno. Je tedy jasné, že vás v Budapešti čeká nocleh. Já jsem to však vymyslel ještě trošku zajímavěji. Zajeli jsme si k Balatonu, konkrétně do Siofoku, přičemž jsem v trase Břeclav - Siofok využil Včasnou jízdenku Evropa, rovněž jsem již v jednom článku popisoval, jak na ní k Balatonu dojet. Ze Siofoku se už jen stačilo dostat ráno pár kilometrů zpět vlakem do Szekesfeherváru, kde jsme se "nalodili" na přímý rychlík s názvem Citadella jedoucí přímo do slovinské Lublaně. Budete-li chtít tento vlak použít stejně jako já, pak je ideální zakoupit jízdenku v maďarském e-shopu, ten nabízí jen některé relace, proto se ideálně jeví využít jízdenku v celé trase Budapest - Ljubljana a nastoupit pak můžete kdekoliv. E-shop vám automaticky vydá jízdenku se slevou SparDay, nás vyšla v již zmíněné trase na pouhých 14 euro! Má to trošku háček, do maďarského e-shopu je jednak nutno se zaregistrovat a dále jízdenku nedostanete k vytištění přímo ve formátu PDF, ale dostanete pouze kód, na základě kterého si jízdenku vyzvednete v automatu na maďarském nádraží s výdejem mezinárodních dokladů. To je třeba nádraží Budapest-Nyugati pu., na které při jízdě z České republiky dojedete. Vyzvednutí v automatu pak není nijak složité, stačí si automat přepnout do angličtiny a kliknout ve spodní části obrazovky na "Purchase your e-ticket" či něco takového tam bylo, pak už stačí jen zadat číselný kód, který jste při internetovém nákupu obdrželi. Cesta vlakem ze Szekesfeherváru již pomalu utíká, na čase si dát pivko, oběd z nějakých vlastních zásob a užívat si nekonečné maďarské puszty, která je občas přerušena mírnými svahy. A pak už hurá do Slovinska!

Z rychlíku Citadella jsme přestoupili v Lublani, nic jiného nás nenapadlo pochopitelně než při hodinovém čekání na rychlík do Postojne rubnout první slovinské pivo. Slovinci jsou pitím piva docela vyhlášení, ovšem proti nám jsou ještě dosti slabý odvar a v kvalitě piva se to docela odvíjí. Jelikož jsem už ale ze světa zvyklý na ledacos, byl jsem za místní pivo s názvem Loo-blah-nah (čti Lublanach) poměrně spokojen. Když už slunce zacházelo za obzor, dorazili jsme do Postojne, města vyhlášeného zejména světově známým jeskynním systémem, nejdelším v celém Slovinsku. Ubytovali jsme se tentokrát v hostelu, který zároveň sloužil jako středoškolský internát lesnické a zdravotnické školy. Přímo v budově dokonce byly i učebny. Co mě překvapilo byla výbava internátu, luxusně zařízená kuchyň, odpočinkové místnosti, vše renovované a udržované, pokoje po 3 postelích s tím, že měly základ z palet. 2 postele byly k sobě postaveny kolmo a nad nimi palanda, na pokoji bylo prostoru, že bych se zde nebál uspořádat taneční párty, ale pro jakousi únavu z cesty jsem se nezapojil ani do žádného středoškolského mejdanu, možná, že se tomu říká stárnutí. :-D Do Postojnske jamy (v češtině Postojnské jeskyně) vyrážíme až druhý den ráno. Jelikož se nám nechce s sebou tahat bagáž poprosili jsme recepční, zda by nám je neuchovala někde u sebe, nakonec vzala klíče od učebny, která se toho dne asi nevyužívala a tam nám nechala bagáž po celý den zamčenou, což nám docela přišlo vhod. A teď už jeskyně. K prohlídce jsme se dostali na 10.hodinu ranní a obecně doporučuji dodržovat pravidlo čím dřív, tím líp. Když jsme po poledni odcházeli zpátky do města, fronta byla minimálně 5x větší než ráno. Cena za vstup do jeskyně není nejmenší. Celých 25,8 Eur, ale nenechte se odradit, stojí to za to. Po vstupu nejprve nasednete do vláčku, který vás veze po jeskynním systému po dráze dlouhé 3 a půl kilometru. Už ta samotná jízda je fakt zážitek, hlavně pozor na hlavu, protože místy se jede dost nízkými tunely, rozhodně nedoporučuji klaustrofobikům. Následuje pěší prohlídka, k největším zajímavostem pěší prohlídky pak patří Ruský most a stalagmit zvaný Brilliant, který je zbarven do sněhobílé barvy a silně připomíná drahokam. Také ostatní krápníky mě zaujaly svým zbarvením, mnohdy do hnědé, někdy až rudé barvy. Na konci vám pak ještě ukážou v teráriu obojživelníka zvaného Človeška ribica, který žije v této jeskyni, na konci je pak obchůdek se suvenýry, ano, přímo uvnitř v jeskynním systému. No, a hurá sednout na vlak a jedem zpátky na povrch.

Ještě toho dne večer vyzvedáváme na internátě v Postojne batohy, jelikož vydatně prší a šlapat pěšky k Predjamskému hradu se nám jaksi nechtělo, uměli jsme si najít náhradní program. Jedeme do minipivovaru Humanfish ve městě Vrhnika. Pivo zde vaří ve všech možných variantách - Stout, IPA, Amber Ale, Ginger, apod. Špatné to tady rozhodně nebylo, ale české pivo je české pivo. Ceny za půllitr se v tomto pivovaru pohybují od 3 do 4 euro, což si myslím není až taková hrůza. No, dobré, nebudem furt řešit místní pivo, je na čase vyrazit k moři. O jedno město jsme se tak přesunuli autobusem společnosti Arriva na jih do města Logatec, kde už můžeme nastoupit do přímého vlaku do Koperu. Je to jediné nádraží na pobřeží Jaderského moře ve Slovinsku. Následuje přechod městem až k ubytování, které leží na náměstí Carpacciov trg a stejně se jmenují i apartmány, které rozhodně můžu jen a jen doporučit. Cena v poměru s kvalitou dokonalá. Pro historická města na slovinském pobřeží (Koper, Izola a Piran) je typická benátská architektura. Památky se dochovaly zejména z období renesance. Namátkou v Koperu je to Prétorský palác či Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Daleko bohatší na historické památky z období Benátské republiky je však městečko Piran. Úzké uličky, krásné náměstí Tartinijev trg, kterému dominuje Městský palác, který byl však postaven v klasicistním slohu v době, kdy celá Istrie patřila Rakousko-Uhersku a hlavně zvonice, která je nejvyšší stavbou v celém Piranu a ze které lze přehlédnout celý Terstský záliv, včetně samotného Terstu, ale vidět zde jde i například až na italský ostrov Grado s lagunami okolo něj. A jelikož jsem to chtěl všechno vidět a čas na to byl pouze jeden den, měl jsem jasný plán, zapůjčíme si kolo. Učinili jsme tak v informačním centru Istranka v Koperu. Přestože měli otevírat již v 8:00, realita to samozřejmě nebyla a dřív jak v 8:30 se nedočkáte otevření. Po zapůjčení jsme se ihned napojili na cyklostezku do Izoly, která nese název Parenzana. Proč Parenzana? Jmenovala se tak dříve historická úzkokolejná dráha z Terstu do Poreče, byla postavena v letech 1900 až 1902, ovšem provoz zde skončil již v roce 1935. Dnes se starý násep trati pomalu přestavuje na cyklostezku a my jí využili po cestě z Koperu až k solným polím v Sečovlje. Trase vede vinicemi nad Izolou a Jagodje a nakonec přijede až do města Lucija, poté objíždí solné pole v Sečovlje a překračuje slovinsko-chorvatskou hranici. Tu jsme překročili i my, abychom se dostali dále na Parenzanu a stoupali k vyhlídkám na solná pole. Krása. V místě, kde býval železniční přejezd se silnicí do Kanegry se již otevírá vyhlídka až na Piran. Tady to otáčíme a jedeme zpět do Sečovlje. Zpátky jedeme tentokrát mimo Parenzanu od Portorože až do Piranu, odtud pak stoupáme na útes do osady Pacug, odtud zase klesáme do Strunjanu, kde se napojujeme opět na Parenzanu, tu pak opustíme ještě zajížďkou do městečka Izola, která je rovněž proslulá benátskou architekturou. Tady se konečně i vykoupeme v moři. Jadran je krásně čistý a i koncem září ještě docela teplý. A teď už zpátky do Koperu, kola musíme v Istrance vrátit nejpozději do 19-ti hodin. To stíháme s přehledem i s nákupem v marketu, poté vyrážím ještě do uliček Koperu a večer následuje večeře, u Jadranu si nikdy nemůžu odpustit kalamari na grilu a k nim i místní červené víno, přestože jsem zarytý pivař a víno je pro mě skoro cizí slovo. Viděli jsme toho dne opravdu hodně, moře si moc Slovinci neurvali, ovšem umí jej dokonale využít, nezastavěný není snad jediný metr pobřeží.

V časných ranních hodinách opouštíme Carpacciov trg v Koperu a zatímco většina místních míří za prací do zdejšího přístavu vybudovaného až v roce 1957, kdy Jugoslávie již věděla, že definitivně nezíská pod své území přístav v Terstu, my míříme na autobus na autobusové nádraží, které leží hned vedle vlakového a míříme právě tam, kde vlastně mohlo být dnes ještě Slovinsko. Ale není, Terst zůstal narozdíl od zbytku Istrie Itálii i po 2.světové válce. Ovšem jako v Itálii to tady rozhodně nevypadá. Mnoho památek se z doby Benátčanů nezachovalo a tak má město spíše klasicistní ráz a památky pocházejí z doby, kdy Terst spadal pod Habsburskou monarchii. Zejména zdejší radnice na náměstí Piazza Unita d´Italia silně připomíná radnici ve Vídni. Jakby taky ne, když byl Terst druhým nejdůležitějším městem celé monarchie a dodnes je významným přístavním městem. Mimochodem náměstí Piazza Unita d´Italia leží přímo na pobřeží moře a bývá označováno za největší náměstí přímo spojené s mořským pobřežím na světě. Zajímavostí Terstu je pak také místní tramvaj, kterou jsme se chtěli svézt. Ta jezdí z centra města do Villy Opiciny a překonává výškový rozdíl 326 metrů. Za městem se k tramvaji připojuje přípojný vozík, který je poháněn lanem, takže se vlastně jedná o jakousi "lanovkotramvaj". Bohužel je však momentálně mimo provoz a jet náhradní autobusovou dopravou se nám jaksi nechtělo. Kor když v 9:02 odjíždí z nádraží Trieste Centrale přímý osobní vlak do Lublaně, který nás může vyhodit na nádraží v Sežaně, kde se potřebujeme dostat. V automatu na jízdenky jsme tak zakoupili jízdenku na vlak, který provozuje dopravce Trenitalia. Jízdenku si nezapomeňte označit v označovači, Italové jsou na jízdu bez označené jízdenky velice hákliví a rádi solí pokuty. Nadmořskou výšku získává vlak pomaleji než tramvaj, takže objede nejprve kus pobřeží až do Ausiriny, kde se trať otočí o 180 stupňů a vystoupá na Villu Opicinu, dále již překročí hranici do slovinské Sežany, kde přestupujeme na vlak směr Bohinjska Bistrica, ale to už v další kapitole...

Vlakem už jedeme po trati ze Sežany do Jesenice, zatím však pojedeme pouze do stanice Bohinjska Bistrica, kde lze přestoupit na autobus, který vás zaveze do vesnice Ribčev Laz ležící u Bohinjského jezera. Ještě předtím si však ve vlaku užíváme jízdu kaňonem řeky Soči, s hlavou vystrčenou z okna na starém motoráku si cestu opravdu užívám, vyhlídky na tyrkysově modrou řeku Soču v úzkém kaňonu je dechberoucí. Však řeka Soča je oblíbeným útočištěm vodáků. To už ale vystupujeme z vlaku, přesuneme se asi 500 metrů do obce k autobusu a jedeme k Bohinjskému jezeru. Z Ribčev Laz přeplujeme na výletní lodi na západní břeh jezera do vesničky Ukanc. Cena za tuto plavbu vyjde v jednom směru dospělou osobu na 9 Euro. Jezero je obklopeno vrcholky Julských Alp, i když ty největší z nich vidět nejsou. Vidím však například vrchol Pršivec či masiv Vogel s chatou Merjaseč, ke které se dá vyjet lanovkou. My ale pokračujeme pěšky z Ukance k vodopádu Savica, je to asi 4 kilometry pěšky po značené stezce, dojdete k chatě Koča pri Savici, u které zaplatíte vstupné 3 Euro a pokračujete dále po 540 schodech až k vyhlídce na vodopád Savica. Tož jsme si udělali selfíčko a mohli jsme jít dolů. Ale líbilo se mi, jak je tady všude krásně čistá voda. Vůbec s vodou tady zřejmě moc problémy nemají. I na podzim tady vodopád předvádí docela hukot a co teprve na jaře. Vracíme se zpátky stejnou cestou do vesnice Ukanc, odtud už pojedeme autobusem společnosti Arriva. Ty jezdí odtud přímo až do Lublaně, jízdní řád si můžete najít na stránkách slovinské Arrivy. My jsme autobus využili jen do Bledu, kde jsme se pohybovali poté další den.

A tak jsme dojeli na Bled, samotné jezero a okolí patří k nejprofláklejším místům celého Slovinska. Takže k němu asi netřeba toho moc psát. Ubytování jsem opět sehnal přes server Booking.com v poklidné lokalitě za městem Bled, dále od jezera, takže tam byl oproti městu docela klid. Ubytovali jsme se zde na 2 noci, první den jsme sem totiž dojeli až večer, takže kromě pivka na terase jsme toho moc nestihli. Další den jsme akčně již ráno vyrazili na vlak do Vintgaru. Ještě předtím jsme však zažili na nádraží Bled Jezero příjezd parního vlaku jedoucího z Jesenice do Nove Gorice, tento výletní parní vlak jezdí od 7.9. až do 12.10. každou sobotu. Dojeli jsme do Vintgaru, odkud se dá jít po známé soutěsce podél řeky Radovna do Podhomu. Odtud jsme pak pokračovali pěšky až do Bledu. Soutěska je ovšem velice komerční záležitostí, je obousměrná, proudí po ní davy lidí a vstupné navíc vyjde na 10 euro, což je na poměrně obyčejnou soutěsku podél říčky, kterou překonáváte dřevěnými lávkami, docela dost. Celkově je kolem Bledu dokonce dráž než u Jadranu. Životní úroveň je zde dosti vysoká, lidé zde mají drahé auta, obydlí silně připomínají vesničky někde v Rakousku. Po příchodu do Bledu si v místní pizzerii dopřáváme oběd, neopomněl jsem ani vyzkoušet místní chuťovku, tzv. Blejskou kremšnitu. Jedná se o 2 vrstvy listového těsta a mezi nimi je šlehačka a vanilkový krém. Vypadala i chutnala výborně, i když cena za ní se pohybovala okolo 4 euro, no, ale odolejte tomu... Navečer se pak vydávám ještě na vyhlídku na vrchol Mala Osojnica. Čekal jsem úplně snadný srandovní výstup, ale na cestě mě nakonec překvapil krátký exponovaný úsek jištěný lanem (ale dalo se i bez přidržování, jen v zimě by to tam bylo asi trochu "o hubu") a krátký výstup po žebříku, místy navíc bylo stoupání dost prudké, ale trasa je krátká, takže za půl hodiny jsem byl nahoře a to jsem se docela flákal. Vyhlídka na jezero je impozantní, jen škoda, že moc nepřálo počasí a neukázalo se v povzdálí pohoří Karavanky se svými dvoutisícovými majestátnými vrcholky. A to už je večer, na pokoji si užíváme poslední slovinskou noc, a proto to nešlo nechat bez menší oslavy. Nebo zármutku? Nevím, byl jsem jaksi na rozpacích, asi bych tady klidně vydržel další týden.

Stejně jako když jsme se vraceli z Rumunska tak i na tomto výletě neproběhla cesta zpět úplně jak by měla. Nejprve 20-ti minutové zpoždění osobního vlaku z Bledu do Jesenice, které nás ale naštěstí tolik netrápilo, protože na přestup v Jesenici bylo 35 minut času. Do rakouského Villachu však byla výluka traťových kolejí a doprava byla zajišťována náhradní autobusovou dopravou. Měli jsme zakoupenu jízdenku Sparschiene přes rakouský e-shop z Jesenice do Salzburgu na vlak EC 212/112 a dále Včasnou jízdenku Evropa ze Salzburgu do Břeclavi vázanou na konkrétní vlak EC 100 Moravia z Vídně. Náhradní autobusová doprava však byla opožděna a náhradní souprava ve Villachu jaksi nepočkala a to se jedná o přímý spoj ze Zagreba až do Frankfurtu. Nastaly tedy zmatky a hlavně bylo nutno přebookovat jízdenky na jiný spoj než jsme měli na jízdence Sparschiene. Zašli jsme tedy na Reisezentrum ÖBB, kde jsem se bez problémů domluvil anglicky, slečna informátorka mi vydala doklad o tom, že mohu použít i jiný spoj než mám napsaný na jízdence a to v úplně jiné trase přes Klagenfurt tak abych ve Vídní stíhal přípoj na EC 100 Moravia a to bez jakéhokoliv příplatku, k tomu mi gratis vydala i místenku na náhradní spoj, takže jsem nemusel celou cestu vinou ÖBB prostát. Pro ÖBB tedy nakonec kromě kritiky i pochvala, protože u nás byste si museli novou jízdenku zaplatit znovu a při reklamaci byste na vrácení peněz mohli čekat další 2 měsíce, protože jste již jízdenku v části trasy projeli. Na druhou stranu u nás náhradní souprava čeká na příjezd náhradní autobusové dopravy, to je potřeba dodat. Cesta rychlovlakem railjet, který se na trať z Villachu do Vídně absolutně nehodí moc neutíká, je to tu samý oblouk, takže se jede tak okolo 100 km/h a vlak stojí pomalu u každé vrby. Do Vídně dorážíme s 20ti minutovým zpožděním. Curry wurst ve fastfoodu na vídeňském Hauptbahnhofu jsme ale stihli, což je dobře, neboť zásoby jídla již cestou jaksi došly. Cesta z Vídně už probíhá v pohodě, snad jen nekonečné čekání na vlak z Ostravy do Frýdku-Místku už je docela nepříjemné, ale i tuto nejhorší část cesty jsme zvládli na pohodu. Snad už brzy zase ve Slovinsku!