Kosa a teplo v Litvě
aneb výlet do Litvy 2022... 🇱🇹
Rok 2022 byl rokem, kdy postupně padla všechna covidová opatření. V létě jsme tak již cestovali bez omezení. Dopředu poměrně neplánovaně padl nápad uskutečnit plán, který se měl původně stát realitou již v roce 2020, kdy jsme kvůli četným omezením v Litvě, jeli nakonec do Chorvatska. Červencové státní svátky roku 2022 jsme tak využili k výletu právě do Litvy. Konkrétně jsme se soustředili na Kuršskou kosu, což bylo mnohými v té době považováno za šílenství, vzhledem k tomu, že se o tuto kosu Litva dělí s Ruskem, které tou dobou podnikalo provokace typu hackerských útoků na webové stránky litevských úřadů či státních železnic a to kvůli blokování tranzitu zboží skrz Litvu do Kaliningradské oblasti. Mimo to jsme pak jen letmo navštívili města Kaunas a Vilnius, včetně vyhlášené bohémské čtvrti Užupis. Dlužno dodat, že se jednalo o velice dobrodružný výlet, proto čtěte dál.
Sraz před hlavákem v Krakově
Asi je zbytečné psát, že tuto cestu podnikáme veřejnou pozemní dopravou. Vyrazili jsme na ní tentokrát 2 generačně rozdílní dobrodruzi. V den odjezdu jsem měl mít původně po noční směně. Což bylo vzhledem k večernímu odjezdu na nocleh do Krakova poměrně příznivé. Situace se však 2 dny před odjezdem změnila a musel jsem tak jet do práce na denní směnu s krosnou nabalenou stanem, spacákem a oblečením na 6 dní. Navíc jsem nemohl odjet s kolegou již původně plánovaným vlakem EC Silesia dopravců České dráhy a PKP Intercity. Zbyla však možnost jet o hodinu později vlakem společnosti Leo express. S kolegou jsme se tak domluvili, že do Krakova vyrazíme každý po své ose a sejdeme se u východu z podchodu na nádraží Kraków Glówny. Jízdenka byla zakoupena on-line na webu společnosti za příznivou cenu, tedy 259 Kč. Přestože vlakem cestuji poměrně často a dopravce Leo express již po českých železnicích nějakou dobu brázdí, je zřejmě velkým překvapením, že jsem služeb tohoto dopravce využil poprvé. Docela jsem se děsil tak dlouhé jízdy soupravou pro regionální dopravu. První část cesty z Hranic na Moravě do Ostravy v úzkých sedadlech uspořádání 2+2 opravdu příliš pohodlná nebyla. Vlak byl plný téměř do posledního místa. Slabým článkem je také to, že se v celé soupravě nacházela pouze 1 funkční toaleta. Ta delší část cesty z Ostravy do Krakova již ale byla pohodlná. Vlak byl téměř prázdný. V části soupravy, ve které jsem seděl, zůstalo již jen pár španělsky hovořících slečen. Do cílové stanice dorážíme s pár minutovým náskokem a kolega tady na mě čeká jen 20 minut. Ubytování jsem záměrně volil hned u nádraží, jmenuje se Station Aparthotel. Možná to nebyl ten nejluxusnější Aparthotel, ve kterém jsem byl ubytován. Nicméně pro batůžkáře (respektive krosnaře) je ideálním útočištěm. Nachází se totiž asi 2 minuty chůze od východu z nádraží a je za velice příznivou cenu. Nám navíc přišlo velice vhod, protože jsme do Krakova dorazili po desáté večerní a ráno ve 4:30 jsme již znovu seděli ve vlaku. K dokonalému spánku však chyběla příznivá teplota v tomto pokoji. Venku totiž bylo i v noci 25 °C. Otevřená okna na pokoji tak byla spíše na obtíž, protože čerstvého vzduchu příliš nepřinesla a naopak přinesla více hluku z ulice. Kdybychom neměli spaní pod širákem v plánu na příští noc, snad bych se nebránil tomuto stylu noclehu ani o této noci. Bylo by to možná pohodlnější.
Z Krakova až do Kovna
Půl páté ráno. Už v tuto nekřesťanskou hodinu je krakovské hlavní nádraží plné lidu. Ti vyrážejí na různé směry, včetně toho našeho. Vlak kategorie TLK s názvem "Hancza" je naložen velkým množstvím substrátu (rozuměj lidmi), se kterým se vydá přes Varšavu a Białystok (česky Bělostok) do města Suwałki. Vlak má naštěstí celkem 10 vozů, takže jsme z Krakova ještě v kupé sami. To v tuto hodinu nevyužíváme pochopitelně jinak než ve spánku. Vlak jede po vysokorychlostní trati CMK. Vzhledem k řazení vlaku však nevyužíváme její maximální rychlost 200 km/h. Zastavujeme navíc ve stanicích Włoszcowa Pólnoc a Opoczno Poludnie, kde při zastavení jen lehce prozíráme a doufáme, že k nám nikdo nepřistoupí a alespoň do Varšavy budeme ještě dospávat. Naše prosby byly vyslyšeny. První cestující tak jdou s námi sdílet kupé až z Varšavy. Tam se již vlak řádně plní, zejména výletníky do oblasti Mazurských jezer, Bělověžského pralesu či jezer Wigry. Stejnojmenný národní park se totiž nachází jen pár kilometrů od města Suwałki a tento rychlík je jediným dálkovým vlakem, který do tohoto města zajíždí. Z vlaku vystupujeme po 8 hodinách jízdy na malém nádraží, odkud se vydáváme do města. Samotné Suwałki ničím zajímavé ani nejsou. Trávit čas jsme tu museli jen čekáním na autobus společnosti Lux express, kterým jsme po 4 hodinách pokračovali dále do litevského Kaunasu. Úmorné vedro v nás vzbuzovalo nutkání popřemýšlet o tom, kde se před ním schovat. Oázou se stalo zdejší obchodní centrum, kde jsme si nejprve dali oběd. Nacházel se tam bufet fungující jako samoobsluha. Naberete si vše, na co máte chuť, dáte na talíř, talíř dáte na váhu a zaplatíte. Jednoduché. Kus času pak trávíme ještě v restauraci s hernou v nejvyšším poschodí obchoďáku, pak se již pomalu, ale jistě ubíráme k autobusu. Další už nám dnes nejede, takže by nebylo vhodné nechat si jej ujet. On-line jsme si zakoupili lístek již dopředu, pro jistotu. A to přes webové stránky společnosti Lux express. Ten nakonec nejede tak plný jak jsme čekali. Autobus dosahuje svého názvu, ač tento způsob přepravy příliš nepreferuji. Chybí mi tam ta volnost jako je ve vlaku. Nicméně kdybyste chtěli jet vlakem, od roku 2023 již jezdí vlak IC Hancza až do stanice Mockava, která se již nachází v Litvě za hranicemi s Polskem. Tam pouze přestoupíte na regionální vlak, se kterým se dostanete do Kaunasu. Projedete se po relativně nové části trati Rail Baltica o rozchodu 1435 mm. Trať Rail Baltica je projekt nového železničního propojení mezi Polskem a Pobaltím. Do budoucna by tak mohly jezdit například přímé vlaky z Varšavy do Tallinnu. Snad se toho dožiju, bylo by to fajn. Po 2 hodinách cesty dorážíme do Kaunasu na poměrně moderní autobusové nádraží. Litva nás vítá příjemným dojmem. V ulicích Kaunasu je však dnes pěkně živo. Jednak je pro tyto končiny již nezvykle velké teplo (32 °C ve stínu) a navíc je pátek, který je mnohými lidmi tak nějak považován za den, kdy probíhá veselí, popíjí se a tak dále. Do tohoto konceptu moc nezapadám, protože při mé profesi se na víkendy moc nehledí. Já mám tedy pátek vždy, když mám poslední směnu před delším volnem. Vzhledem k tomu, že jsme však na dovolené, nějaký ten Aperol padl a posléze jsem se dokonce odhodlal vyzkoušet zdejší pivo. No jo, zlaté české pivo. Dominantou Kaunasu, neboli česky Kovna, jsou pozůstatky středověkého hradu tyčící se nad soutokem řek Neris a Neumunas. Poblíž soutoku jsme také měli zajištěný nocleh. Ten nám byl poskytnut zcela zdarma, pouze jsme si museli rozdělat karimatky a spacáky a doufat, že nepřijde bouřka. Zpočátku jsme dostali nápad spát poblíž chrastin, ať nejsme tak nápadní. Nenašel jsem sice informaci o tom, zda je v Litvě legální bivakovat ve volné přírodě, nicméně opatrný při této činnosti musí být člověk vždy. Proto jsme taky toto své ubytování založili až pod rouškou tmy. Co jsme však těžce podcenili? Kdo někdy spal pod širákem ví, že největším nepřítelem jsou vždy komáři. Poblíž křoví se jich nacházelo dost a divím se, že tak nejsem po tomto výletu chudokrevný. Situaci jsme řešili sice poměrně pozdě, ale přece. Prostě jsme se přesunuli blíže k řece, kde již tolik komárů nebylo. Na této holé pláni jsme jistě působili hodně nenápadně. Ale budiž, spalo se až překvapivě dobře.
Litevská Sahara
Relativně dobře vyspaní a jen lehce ožraní komáry se vydáváme tentokrát na vlakové nádraží. Zde však zjišťujeme, že vlaky, které nám našel on-line vyhledávač Litevských železnic zrovna v den našeho odjezdu nejedou. To nás tak nutí jet autobusem, protože nejbližším spojem do přímořské Klaipedy je až ten s odjezdem odpoledne, což je pro nás krajně nevýhodné. Volíme tedy autobus. Bohužel se v celém Pobaltí jedná o dosti rozšířenější způsob dopravy oproti vlaku. Autobus mezi městy Kaunas a Klaipeda tak jezdí prakticky zhruba co 1 - 2 hodiny. Autobusové spoje doporučuji hledat na tomto vyhledávači. Většinu autobusů mezi druhým největším městěm Litvy a největším přístavem v Litvě provozuje společnost Kautra. Tu jsme tedy také využili. Rovná čtyřproudová dálnice mezi borovicemi. Takový byl asi na 2 hodiny náš výhled zpoza okna. Není divu, že nás po chvíli přepadlo nutkání ještě trochu dospávat. Díky tomu tato jízda proběhla zdánlivě rychle. Co nás však při probuzení v Klaipedě příliš nepotěšilo byl pohled na oblohu. Nebe bylo černé jako uhel. Po chvíli z něj začaly padat kapky deště. Hodně kapek. Čas při dešti využívám k nákupu potravin a deštníku ve zdejším obchodě. Poté se usazuji v odbavovací hale autobusového nádraží, kde ze všeho nejdříve kupujeme jízdenku na zpáteční cestu. V pokladně v Klaipedě již trochu drhne používání angličtiny. Obecně platí pravidlo, že mladší generace mluví anglicky, starší spíše rusky. A to i přesto, že Litva zcela jednoznačně nepatří k zemím, které by tamní politiku podporovaly a to ani starší generace. Antipatie tam však nejsou až tak jasně viditelné jako jsme zažili před 4 lety na Ukrajině. V odbavovací hale pak trávím ještě nějaký čas, který využívám k dobití baterie telefonu. Máme za sebou 1 noc pod širákem a čekají nás 2 noci ve stanu. Tedy elektřina nebude k dispozici. Mám sice powerbanku, ale raději jí šetřím. Dnes už si cestování bez mobilu zkrátka nedovedu představit. Snadno naleznu ubytování, spoje, zkrátka to nejnutnější, co je na cestě potřeba. Na druhou stranu tyto technologie způsobily extrémní nárůst globálního turismu, spojený například se zvýšeným počtem leteckých spojů. Celá Litva ovšem není příliš vyhledávaným cílem turistů z Evropy, ne tak ještě z Asie, Afriky či Ameriky. A místo kam jedeme prakticky vůbec ne. Přestože patří asi k nejzajímavějším přírodním cílům Litvy. Řeč je o Kuršské kose a zejména zdejších písečných dunách. Z autobusového nádraží v Klaipedě se přibližujeme k přístavu, odkud jezdí přívoz do Smiltyne. Nejlepším řešením je využít autobus číslo 8 do zastávky Senamiesčio. Z tama je již třeba jít po svých po nábřeží řeky Dané. Mimochodem existuje dobrá webové stránka, kde se dají vyhledat spoje MHD v Klaipedě. Zde je odkaz. Naštěstí déšť ustává. Stejně jako v Kodani, i zde mají u mostu Biržos sošku Malé mořské víly. Jen zde oproti Kodani chybí plno lidí tuto chudinku okukujících. To mi však vůbec nevadí. Pokračujeme k přívozu, to už přestává pršet úplně. Přívoz pluje v letní sezóně každých 30 minut po velkou část dne. Vyplouvá z přístaviště Senoji perkėla a slouží pouze pro pěší pasažéry bez aut. Chcete-li si na Kuršskou kosu vzít s sebou auto a nejet tam přes Rusko, kde je Kuršská kosa spojená s pevninou, musíte využít přístaviště Naujoji perkela. To se nachází asi kilometr jižněji. Po přeplutí na Kuršskou kosu si dáváme k obědu Šašlik ve zdejší přístavní restauraci. Autobus nám totiž jede až za 50 minut. Autobusovou dopravu na Kuršské kose provozuje společnost Neringos savivaldybe. Dostanete se s ní do všech vesnic na této kose. My jedeme až do vesnice Nida. Ta leží téměř na hranici s Ruskem, což vzhledem k probíhající válce na Ukrajině a zastavení tranzitu Litvou do Kaliningradské oblasti, může představovat zdánlivě docela nebezpečnou oblast. Tak uvidíme, snad se pesimistické scénáře nenaplní. Do Nidy přijíždíme odpoledne. V centru obce u nákupního střediska a ulicí s markety je docela rušno. Zbytek této obce je ale oázou klidu. Počasí již od této doby přeje. Až do konce naší výpravy bylo neustále slunečno. To také rozhoduje o tom, že zde nebudeme shánět ubytování, ale pokusíme se ubytovat ve zdejším kempu. S krosnami se plahočíme 1 a půl kilometru do kempu Nidos kempingas. Kemp je dobře vybaven, přímo v něm se nachází restaurace. Půjčit si zde můžete kolo či skútr. Na pláž je to odtud asi 200 metrů. Tam se ale vydáme později. Po postavení stanu jsme se totiž vydali k hlavnímu lákadlu Nidy. Na písečnou dunu Parnidžio kopa, vysokou 52 metrů nad mořem. Duna je rozlehlá, všude okolo jen samý písek. Potkat zde velblouda, připadá si tu člověk jako v poušti. Zajímavostí je také to, že tato duna se nachází na území dvou států, tedy Litvy a Ruska. Na ukazatelích je vyznačena mapa s místy, která jsou veřejnosti nepřístupná vzhledem k tomu, že leží v hraničním pásmu. Dále jsou vyznačena a ohraničena vybraná místa, kde je zákaz vstupu, ale víceméně je duna schůdná po několika stezkách až dolů k moři. Krásou toho všeho je, že i v letních měsících tu nebývá narváno. Nebo jsme nával minimálně my nezažili. Na vrcholu duny jsme potkali 1 rodinu s dětmi. Cestou dolů ani živáčka. Jelikož je v Nidě Kuršská kosa široká asi 2 kilometry, vydáváme se od dun na druhou stranu pobřeží, tedy na otevřené moře. Kuršská laguna z druhé strany totiž není na koupání to pravé ořechové. Připomíná to tam spíše rybník. Však taky okolo kvete ve velkém rákosí. To po přechodu na druhé pobřeží se naskýtá úplně jiný pohled. Moře se neklidně vlní. Přestože vlaje na pláži červená vlajka, do moře jako jediní odvážní jdeme. Na plavání to nebylo. Ale nechat se pomlátit vlnou, to suchozemec jen tak nezažije. Den se končí, slunce zapadá. A tady si ten západ slunce obzvlášť vychutnáváme. Sledovat jak oranžový míč padá do moře patří k mým oblíbeným činnostem na cestách. Vlastně je to jediná chvíle, kdy se na té pláži rád prostě jen tak povaluji.
Ty jo, já jedu po ráfku!
Další den. Počasí opět přeje. Tak šlápnem trochu do pedálu a poznáme poloostrov, no ne? Jak se můžete dočíst výše, kolo si lze vypůjčit přímo v kempu. Jen upozorňuji, že výběr tady není nikterak velký. Všeho všudy tu byla 2 treková kola, která byla dejme tomu obstojná. Akorát pro nás. Již po prvních deseti kilometrech jsem si však vzpomněl na mé oblíbené motto na cestách. "Zážitek nemusí být příjemný, ale silný." Při průjezdu kolem kontejnerů ve vesnici Preila jsem totiž já, nešika, najel na rozbité sklo. Ucházejícího vzduchu jsem si z počátku ani nevšiml, protože jsme se kousek za kontejnery stavili na oběd do restaurace. Až v momentě odjezdu z této restaurace jsem postřehl, že jedu po ráfku. Vysedl jsem a ano, bylo tomu tak. Jelikož jsem ale dítě štěstiny, všiml jsem si asi po 200 metrech ušlých vedle kola, kdy už jsem se chystal na 10ti kilometrovou pouť zpět do Nidy, místo výletu na nejrozlehlejší dunu poloostrova - Naglio kopa, jakéhosi servisu. Zaparkoval jsem tedy svůj bicykl a domlouval se s tamním majitelem. Kolo mi zalátá, ale za šílenou sumu - 20 Euro. Proboha, co na tom může stát 20 Euro? Oznámil mi, že se mám domluvit s pracovníkem na recepci kempu, že by mi třeba mohl cosi zaplatit. Má chabá angličtina je však problémem již při přímé konverzaci. V telefonu jsem prakticky ztracen. Mávl jsem tak flegmaticky rukou a řekl: "Ok, so, could you repair my bike?" Servisák se k této práci docela měl. Úsměvné bylo jakým způsobem se snažil díru v duši hledat. Kolega z toho byl krajně nervózní a opakoval: "Proč to nedá do vody?!" Nakonec to nevydržel a šel mu poradit. Kolo zalátáno, peněženka chudší o 20 Euro a jede se dál. Celá kosa je protkaná asfaltovou cyklostezkou, která místy vede souběžně s hlavní silnicí. Je zakázáno jezdit na kole po hlavní silnici. Přímo to dokonce zakazují dopravní značky. Po asi hodině jízdy z Preily dorážíme ke vstupu na dunu Naglio kopa. Narozdíl od duny Parnidžio kopa ležící u Nidy, zde se platí i vstupné. A musíte se držet striktně značené stezky na vrchol. Všude jinde je na této duně zákaz vstupu. O to krásnější jsou však pohledy na čisté, stopami neudusané kopce písku. Pro ty pohledy jsem snad přestal litovat těch 20 Euro, které jsem musel dát v servisu za polepení duše. Toto mě prostě zahřálo na duši. Mimochodem co se počasí týče, teplota se pohybovala okolo 20 - 22 °C na vzduchu. Ani moře nebylo moc studené. Tabule u jedné pláže na otevřeném moři, poblíž duny Naglio kopa, ze které jsme právě slezli, ukazovala příjemných 21 °C. Vlny už tolik nebijou, takže si jdeme konečně trochu zaplavat. U této pláže, nacházející se v blízkosti obce Pervalka, mě ještě zaujala kornoutová zmrzlina značky Kar Kar. Musím říct, že lepší "značkovou" zmrzlinu jsem nikdy neochutnal. Tu nejlepší, domácí, má samozřejmě Mlékárna Čeladenka na Čeladné v Beskydech, kde si ve volných chvílích mile rád vystojím frontu. Ještě než se ale pod Beskydy vrátím, musíme dojet na kole zpět do Nidy. Tam si nejprve dávám halibuta. Ten byl výborný, skvělá omáčka, dobře vychucený. Jen ty ceny tu jsou pravda trochu vyšší než v sousedním Polsku. S nacpaným břichem vyjíždím kopec ke kempu. Trochu jsem tam ještě zkoušel diskutovat ohledně toho píchlého kola, nicméně uznal jsem, že je to můj problém. Řekl jsem tedy recepčnímu po jeho dotazu, že to bylo na zadním kole a že je vše opraveno. V místní restauraci pak popíjíme pivo a vydáváme se na pláž sledovat západ slunce. Už zase? Ano, západ slunce nad mořem se mi zkrátka nikdy neomrzí.
Bohémský stát ve státě
Nidu opouštíme stejným způsobem, jakým jsme do ní vjeli. Autobusem tedy jedeme do přístaviště Smiltyne, přívozem do Klaipedy, autobusem číslo 8 na autobusové nádraží a opět autobusem po "borovicové dálnici" do Kaunasu. Tam však již přestupujeme na vlak. Ač jsou koleje v Litvě většinou pusté a vlaků tu jezdí jen pár, trasa Kaunas - Vilnius je vytížená víc než dost. Tato elektrifikovaná trať spojuje 2 největší města Litvy. A jezdí po ní navíc jednotky u nás známé pod přezdívkou City Elefant. Dokonce interiér je téměř jako přes kopírák, včetně stejných potahů sedadel, informačního systému a dalších. Tyto jednotky jim vyrobila Škoda Vagonka Ostrava. Podnik Škoda Ostrov pak vyrobil trolejbus, do kterého jsme nasedli na hlavním nádraží ve Vilniusu. Je to starý známý 14Tr. Ty zde jezdí v hojném počtu. My se s ním svezeme poměrně dlouhou trasu až k televizní věži. Doplním ještě, že jsme jeli linkou číslo 23 a jízdenku za 1 Euro jsme kupovali u řidiče. Pod Vilniuskou televizní věží se nachází ještě památník padlých při demonstracích ve dnech 12. a 13.ledna 1991. Demonstrace byly násilně rozehnány jednotkami KGB. Teprve ke konci roku 1991 se pak Litva dočkala nezávislosti na SSSR. Teď už si ale vyjedeme na věž. Nejprve jedeme na vyhlídkovou terasu, odkud máte Vilnius a okolí jako na dlani. Odtud skvěle poznáte jak je Vilnius krásné zelené město plné parků a lesíků. Poté sjedeme výtahem o patro níže, kde se nachází restaurace. Dali jsme si v ní pivo za 4 Eura. Popravdě, nebylo dobré. Na pivo jsme tam ale primárně nešli. Zajímavostí této restaurace s kruhovým půdorysem je její otáčení kolem své osy. Restaurace se však otáčí velice pomalu. Za půl hodiny, co jsme tam pivo popíjeli jsme se s bídou otočili maximálně o 90°. Zřejmě je to rafinovaná finta jak tam udržet zákazníky co nejdéle. My jim však na tyto turistické pasti neskočíme a jedeme výtahem dolů. Vilnius byl jen opravdu krátkou zastávkou. Neměl jsem dostatek dovolené, abych tuto cestu mohl o den prodloužit. Centrum města jsme tak protentokrát nechali bez povšimnutí a vydali se do čtvrti Užupis. Pardon, slovo čtvrti jsem nepoužil správně. On je to totiž samozvaný stát. Vznikl z recese dne 1.dubna 1998. Tento den je zde dnes jediným státním svátkem. Pro svůj bohatý umělecký život získal přezdívku "litevský Montmartre". Původně zde bývalo židovské ghetto, avšak po známých událostech (Holocaustu), kdy byli Židé násilně vystěhováni a následně mučeni a popravováni v koncentračních táborech, se zde usídlili bohémové. Byly zde totiž nízké nájmy. Dnes je situace jiná. Vstup do Republiky Užupis je možný po stejnojmenném mostě. Na něm je zavěšena na laně lavička, která tak "trčí" nad řekou Vilnia. Dostat se k ní můžete jen po vodě. V momentě kdy jsem tuto zajímavost zvěčňoval na svůj fotoaparát, divoce mi z ní mávají 2 lidé, které bych za bohémy označil již od pohledu. Tato Republika nás vítá autenticky. Když už jsme tady, měli bychom si přečíst jakou tady mají vlastně ústavu, abychom zde nic neporušovali. Ta je vypsaná na tabulích na zdi v ulici Paupio. A nemusíte ani ovládat jiný jazyk než český. Ústava je totiž napsána i v něm, stejně jako v dalších 29 jazycích. Má celkem 43 bodů. Zjednodušeně je v ní popsáno to, že každý člověk má právo na všechno, pokud tím nikomu a ničemu neubližuje a nic není jeho povinností. Myslí se i na zvířata a neživé organismy jako je například řeka Vilnele. Tu pravou bohémskou atmosféru tady lze zažít zejména v baru Špunka nacházející se na náměstí. Čepuje se tam hned několik druhů piv, které jsou navíc překvapivě pitelné. Stoly jsou zde naskládané na tak malém prostoru, že kdyby zdejší punkáči začali tančit pogo, mohlo by to dopadnout velice nešťastně. Návštěvu Užupisu rozhodně při cestě po Litvě či Pobaltí neopomeňte. Nastává pozdní večer a my se přesouváme do Kaunasu. Přesně v 1:15 místního času nám totiž pojede autobus společnosti Flixbus. Pojedeme celou noc až do Varšavy. V mnohých článcích už jsem se o tomto způsobu noční dopravy zmiňoval, takže asi škoda se rozepisovat znovu. Byť byl autobus pohodlný a dokonce disponoval WC, vlak je pro noční cestování mnohem pohodlnější. Nejede-li tedy extrémně přeplněný jako jsme zažili například cestou do Katalánska a Andorry. Přesto se mi podařilo zabrat. V tom řidič hlásí, že zastavíme na zastávce Warszawa, Metro Marymont a poté na konečné Warszawa, Zachodnia. Právě tam přestupujeme na vlak Eurocity jedoucí přímo až do Ostravy. Cesta zpět z Kaunasu do Ostravy zabrala tedy nějakých 13 hodin, což si myslím, že je poměrně slušné. Věřím, že zejména nová trať Rail Baltica však cestu do Pobaltí ještě urychlí a stane se tak mojí oblíbenou destinací, když budu někam chtít na pár dní vypadnout.
