Hard-core Balkán
aneb výlet do Albánie a Severní Makedonie 2021... 🇦🇱 🇲🇰
Na výlet tento jsme se vydali v době, kdy probíhal devátý měsíc roku 2021. Pomalu pomíjely všechna covidová opatření a až na drobná omezení se již dalo cestovat poměrně bez problémů. Do Albánie ve spojení se Severní Makedonií jsme se chtěli vypravit již delší dobu a to zejména proto, že se jedná o jedno z míst, které jsme na Balkáně ještě nenavštívili. A navíc je zejména Albánie nálepkována řadou mýtů, týkající se zejména bezpečnosti. Pojďte si tedy v následujících řádcích přečíst, jaký je náš pohled lidí, kteří tuto zemi důkladně "prošmejdili".
Půjdem na ně od moře...
V zemi české v půlce září již pomalu klesají teploty. Přesto se v bufetu na nádraží Ostrava-Svinov schází parta 4 lidí, která tímto zahajuje dalekou výpravu. Nasedáme na vlak EC "Báthory", který nás má dovézt do Břeclavi. Vlak je poměrně přeplněn, a tak si připlácíme za první vozovou třídu. V Břeclavi se naše parta rozděluje na 2 lidi vlastnící jízdenky FIP a na 2 lidi jízdenky FIP nevlastnící. První jmenovaná dvojice se vydává do Vídně osobním vlakem, druhá pak vlakem společnosti RegioJet. Pro lidi, kteří by pro takovouto cestu nevyužili síťové jízdenky (např. Interrail), je nejlevnější variantou právě RegioJet. Jízdenky na vlaky této společnosti je ideální kupovat v předstihu na jejich internetových stránkách. Ve Vídni si dáváme klasickou občerstvovací přestávku a nasedáme do nočního vlaku ÖBB nightjet, kterým pojedeme z Vídně do města Bologna. Tipujete správně, že leží v Itálii. Ostatně, kdo by neznal Boloňské špagety. Kde jsme se to tady vlastně ocitli? Vždyť jedeme na Balkán, do Albánie! Rozhodli jsme se do Albánie vplout po moři. Světe div se, je to nejrychlejší cesta veřejnou dopravou. Vlaky i autobusy po severní straně Jaderského moře jsou velice pomalé a nespolehlivé. O cestě přes Srbsko se snad raději nebudeme zmiňovat. Nebo vlastně budeme, ale až cestou zpět. Nyní se po ránu procházíme Boloňou. Stíháme navštívit zejména střed města, označovaný jako Piazza Maggiore, kde se nachází hned několik gotických památek. Městu však nemůžeme věnovat tolik pozornosti, a tak se vracíme na zdejší nádraží, které je bohužel proslulé velice nechvalně. 2.srpna 1980 tu při atentátu zahynulo celkem 85 lidí a stovky dalších byly zraněny. Raději se odtud vzdálíme. Vlakem IC společnosti Trenitalia budeme víceméně neustále kopírovat pobřeží Jaderského moře, a to od Rimini až po Bari, které je naší konečnou stanicí. Město Bari na mě zanechalo dobrý dojem, byť jsme tu strávili jen jeden večer. Příznivé ceny, dobrá atmosféra, mnoho historických zajímavostí a jistě by se toho našlo mnohem více. Za chvíli nám však odplouvá trajekt do albánského města Durrës. Do Bari jsme cestovali vlakem z Boloně téměř celý den, nyní nás čeká již druhá noc na cestách. Ta však bude pohodlnější než na sedadle rakouského vagonu řady Bmz. Čekají nás lůžka v kajutě. Ty jsou v ní celkem 4, což je pro nás akorát. Součástí kajuty je rovněž sprcha a WC. Často sleduji ze zádi trajektu vzdalující se přístav, tentokrát však vzhledem k velké únavě tuto činnost vzdávám a ulehám ke spánku. Jen ještě doplním, že jsme pro cestu využili trajekt společnosti Grandi Navi Veloci. Lodní lístek zakoupený na webu společnosti vyšel 1 osobu na 57 Euro, včetně kajuty.
Cesta plná křížů
Vylodění a vyspaní ráno v Durrës zahajujeme putování po Albánii. Nejprve v přístavu procházíme celní kontrolou, respektive pouze pasovou. Ta proběhla poměrně rychle. Podívat se následně jdeme na zdejší vlakové nádraží, kde se zrovna sjíždí ranní skupina vlaků. Jeden pár sem dojede z Elbasanu a jeden pár z Kasharu ležícího nedaleko hlavního města - Tiranë. Oba vlaky jsou taženy lokomotivami vyrobenými v Československu v závodě ČKD. Znalci železnice jej budou znát pod přezdívkou "Čmelák". Ovšem lokomotivy i vagóny (již řádně ojeté v Německu) vypadají jako by přijely z válečné zóny. Naštěstí rozbitá okna i výplň dveří nejsou pozůstatky po útoku armády, nýbrž po útoku nevychovaných dětí, které na vlak házejí kameny. Obrovský nepořádek je na nástupišti, po kterém je poházeno hned několik injekčních stříkaček. První dojem z této země je takový jaký je. Obrázek nechť si každý udělá sám. První vtipný moment nastává při půjčování auta. To si tak vejdeme do půjčovny, kde za pultem sedí cca. 12 - 13ti letý kluk. Zřejmě svého zákonného zástupce má jen na telefonu a profesionálně se s ním domlouvá, za jakou cenu a jaké auto by nám propůjčil. Nakonec jsme však pro nevýhodnou cenu a poměrně malé auto na krosny, které jsme s sebou vláčeli, zvolili jinou půjčovnu vlastněnou cestovní kanceláři Sibel, kde již kšeftovala "starší" paní. Volkswagen Passat se tak stává na několik dní našim pojízdným přítelem. Nejprve s ním míříme na pevnost Krujë nacházející se nedaleko hlavního města Tiranë. Krujë je rodištěm slavného albánského hrdiny - Skanderbega. Ten vzdoroval nájezdům Turků na tuto pevnost v 15.století úctyhodných 35 let. Nakonec se však i Krujë stalo až do roku 1912 součástí Osmanské říše, stejně jako celá Albánie. I díky tomu je dnes náboženstvím "number one" v Albánii islám. Křesťané žijí zejména v horách, kde se dříve před muslimy ukrývali. A právě tam se chystáme. Ještě předtím se však zastavujeme u pláže Rana e Hedhun. Ta je zajímavá zejména svým strmým sklonem až do moře. Přespáváme v jednom apartmánu ve městě Shirokë ležící u Skadarského jezera. Neopomeneme navštívit také pevnost poblíž města Shkodër (český Skadar) a pak už stoupáme do hor. Původně jsme měli plán projet se trajektem po jezeře Komani. Nicméně trajekt byl beznadějně vyprodán a nezbylo nám tak nic jiného, než cestu pod Prokleté hory, do osady Valbonë absolvovat autem. Cesta je dlouhá nějakých 190 kilometrů. Doba jízdy? Přes 6 hodin. Cesta začíná stoupat serpentinami již hned ze Skadaru, po asi hodině a půl cesty dorážíme do města Pukë, kde si dáváme oběd. V místní restauraci jsme kromě výborného oběda za pár peněz obdrželi od majitele hospody ještě ovoce na cestu. Hroznové víno a nějaké fíky. Tím jsme také objevili první známky albánské pohostinnosti. Z Pukë opět klesáme serpentinami do města Fushë-Arrëz. Odtud pak zase stoupáme skoro do výšky 1000 m.n.m., abychom pak zase vyklesali dolů do města Fierzë k řece Drině. Cesta je klikatá a nic moc udržovaná. Nejsou zde skoro žádná svodidla. Zato je kolem ní spousta křížů. Ten počet lidí, kteří na této cestě zahynuli je alarmující. Už jsem ty kříže ani nestíhal počítat. Naštěstí jsme byli opatrní, a tak dnes mohu psát tento článek. Albánské cesty jsou opravdu katastrofa. Pravidlo je takové, že silnice 1.třídy jsou většinou asfaltové a poměrně kvalitní. Silnice 2.třídy bývají také asfaltové, avšak jejich kvalita již značně pokulhává. Silnice 3.třídy jsou pak většinou nezpevněné a vhodné na pořádné terénní auto. Tunely zde nejsou prakticky žádné a většinou tak musíte překonat horský masiv serpentinami. To již máme za sebou. Avšak nastala další komplikace. Začala nám svítit kontrolka nedostatku oleje. Přes Whatsapp jsme se spojili s půjčovnou a domluvili se, který typ oleje musíme dokoupit. Jenže široko daleko jediná benzínka byla až ve městě Bajram Curri, kde však tento typ oleje vůbec neměli. Nahoru do Valbonë již bylo pusto prázdno. Takže jsme museli poměrně dost riskovat. Zadření motoru by nebyla žádná legrace. Notabene v pustých horách v Albánii, kde jinak než albánsky hovoří jen minimum lidí. Než jsme dojeli do Valbonë, kontrolka zhasla. Zřejmě nás tak chtěla jen trochu vyděsit. I tak jsme však byli odhodláni tento problém vyřešit. Ve Valbonë jsme ubytováni v rodinném baráku, kde nám je vyhrazen jeden pokoj. Nabíráme síly spánkem. Další den toho máme hodně před sebou.
Stíny Valbonë
Josef Habas Urban v roce 2020 vydal knihu s názvem, který jsem použil v titulku tohoto odstavce. Je pokračováním knihy z roku 2019 s titulem Návrat do Valbonë. Oblast kolem horské osady, do které jsme dojeli vozem Wolskswagen Passat, je v české zemi nechvalně proslavená. V roce 2001 zde beze stopy zmizeli 3 čeští studenti. Jak k tomu došlo je dodnes záhadou. Avšak poměry zdejší doby nahrávají variantě, že se stali oběťmi zdejší drogové mafie. Horami v té době procházela pašerácká stezka. Nalezeno zde bylo několik hromadných hrobů, což nasvědčuje tomu, že se zde zejména během války v sousedním Kosovu (1998 - 1999), ale i krátce po ní obchodovalo s lidskými orgány. Zdejší nádherné hory tedy skrývají svou temnou tvář. Název pohoří - Prokleté hory také nezní zrovna vábně. Přesto jsme se sem vydali. Důvod byl prozkoumat tento člověkem příliš netčený kus světa. V rodinném baráku na okraji vesnice, ve kterém jsme ubytováni jsme ráno pohoštění snídaní. Ta voní vyloženě po domácky. Podávány jsou palačinky s fíkovou marmeládou. Dále je stůl obložen talíři se zeleninou a kozím sýrem. Čerpáme energii na výstup do sedla Qafa Valbones. Po chvíli už šlapeme 4 kilometry po silnici k Hotelu Fusha e Gjesë, který je momentálně snad jediným větším hotelem v této oblasti, byť jsme již cestou minuli jeden rozestavěný. Stavujeme se zde na chvíli. Zdejší restaurace je stylová. Na rožni se již otáčí koza, která se bude podávat k večeři. To si však necháme až na návrat zpět. Pohodová cesta začíná ve výšce asi 1300 metrů v blízkosti Kavárny Café Emanueli prudce stoupat. Cestou potkáváme koně táhnoucí těžké krosny přes sedlo Qafa Valbones z osady Theth. Právě přechod z osady Theth do Valbonë uskutečňují turisté nejčastěji. Bláznivý plán byl, že by se jeden z nás výstupu do sedla nezúčastnil, objel by toto pohoří a vyzvedl nás v osadě Theth. Nicméně tento nápad jsem při pohledu na mapu vzdal. Trvalo by to totiž více než půl dne. Nehledě na to, že v této době se teprve otevřela nová asfaltová silnice až do osady Theth, do které před zářím roku 2021 vedla pouze prašná štěrková "silnice". Pohoří však stále nelze objet jinak než stokilometrovou zajížďkou přes Skadar. A vzhledem k tomu, že musíte vyrazit opět "cestou smrti", nepočítejte s tím, že je to hodinová záležitost. Sedla jsme od výše zmíněného hotelu dosáhli zhruba za 3 hodiny. Nijak jsme přitom nespěchali. Prostě běžné turistické tempo. Z tohoto sedla jsou pěkné vyhlídky na celé údolí Valbonë i Theth a na blízkou horu Maja e Jezercës, která je s nadmořskou výškou 2694 m.n.m. nejvyšší v Prokletých horách i Dinárských Alpách jako celku. Trochu se zde pokocháme, občerstvíme se vlastními zásobami a vyrazíme dolů. Než jsme došli dolů do Hotelu Fushe e Gjesë, koza se už dorožnila. Zůstali jsme s jedním kolegou sami, kdo hodlal vyzkoušet, jak se povedla. Já jsem byl spokojen. Flák masa, k tomu domácí hranolky a zelenina. K zápitku ideální pivo. Samozřejmě nedorovná se tomu českému, ale je to pitelné. Zbývá 4 kilometrová cesta na ubytování. Pouliční osvětlení se tady v horách příliš nevede, a tak nám cestu osvětlují jen hvězdy a měsíc. Chodník byste zde hledali marně a auta zde nejezdí zrovna opatrně. Proto při takové pochůzce rozhodně buďte na pozoru. Rozhodně doporučuji před cestou do osady vybavit se zásobami jídla, nechcete-li se stravovat v restauraci. Našli jsme jen drobný obchůdek, kde toho ale moc nebylo. Po příchodu na ubytování nás nenapadlo nic jiného, než si přečíst o tragédii, která se zde stala před 20 lety. To rozhodně nedoporučuji dělat. Z hor si však odnášíme jen pozitiva. Na žádné temné stránky jsme nenarazili. Naopak nás překvapila pohostinnost zdejších lidí a oproti jiným evropským horám to tady neovládá komerce. Funguje tady jen pár kempů, jinak se můžete ubytovat jen u místních, případně v jediném hotelu. I tady však jde vidět rozvíjející se turistický ruch a tak se autenticita zdejší horské osady brzy vytratí.
Zpátky do civilizace
Nastal čas opět posnídat. Podává se víceméně to samé, co předchozí den. Vůbec mi to ovšem nevadilo, snídaně mi velice chutnala. Pak už v poměrně časných ranních hodinách nasedáme do auta a sjíždíme dolů do Bajram Curri. Tam v rychlosti doplníme zásoby. Pro vysoké teploty atakující třicítku celsiových stupňů kupujeme zejména dostatek vody. Auto to snese. Trávit v něm budeme téměř celý den. Z Bajram Curri však jedeme již po jiné cestě. Serpentinami se kroutíme pouze do města Kukës. Tam najíždíme na dálnici A1, která je jedinou mezinárodní dálnicí v Albánii, pokračuje dále do Kosova. My však jedeme na druhou stranu, směrem k moři. Dálnice je nezpoplatněna, avšak přes tunel pod sedlem Qafa Kumbulles musíte zaplatit mýtné. Tento tunel je nejdelším v celé Albánii, a přes hornatý terén byl snad i jediným, kterým jsme v celé Albánii projeli. Cesta po dálnici probíhala docela rychle, byť při jízdě do kopce s našim plně naloženým autem to nebyl žádný med a zvládl nás dokonce předjet i kamion. Plynulou jízdu brzdí až nekonečné zácpy ve městě Fushë-Krujë. Vůbec nechápu, kde se sem najednou sjede tolik aut, ale zácpy jsme zde zažili již při cestě tam. Nakonec jsme se prodrali až na výjezd směr Durrës. Zde nabíráme dalšího spolucestovatele, který cestu sem absolvoval rovněž trajektem z Itálie, avšak pro nedostatek dovolené v práci s námi nemohl absolvoval celý výlet. V autě nás tak jede již 5 a navíc jsme plně loženi zavazadly. Zkrátka rozhodně jej nešetříme. Čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta po pobřeží. Do města Orikum, kde máme další ubytování je to ještě 150 kilometrů. Zvládli jsme to však asi za 2 hodiny. Co nás zarazilo bylo to, že na čtyřproudové rychlostní komunikaci se nacházelo hned několik kruhových objezdů. Orikum je pohodovým přímořským městem. Co se gastronomie týče, prim zde pochopitelně hrají dary moře. Ryby a mořské plody. A zdejší obsluha je rovněž stejně přívětivá jako v horách. Večeře v některé ze zdejších restaurací je vlastně takovým obřadem, u kterého strávíte i 2 hodiny. Jistě vás zajímá zejména to, zda se zde dá ještě koncem září koupat v moři. Odpověď zní - rozhodně ano! Pláž v té době rozhodně nepřekypuje lidmi, zkrátka užije si zde ten, kdo má rád klid. Večerní program byl okořeněn popíjením Rakije, kterou jsme zakoupili ve zdejší večerce. V nabídce jí sice neměli, avšak když jsme se o ní v této večerce zmínili, byla nám z podpultu nabídnuta PET lahev s litrem a půl Rakije. No, nepohrdáme. Z města Orikum je pak příhodné vyrazit autem buďto dále na jih kolem pobřeží. My však vyrážíme prozkoumat jedno ze zdejších významných měst nacházející se výše nad mořem. Gjirokastër. Název dostalo podle kamenných střech, kterými jsou pokryty téměř všechny zdejší domy, což z vyhlídky nad městem působí dosti efektně. Svým půvabem se dokonce dostala až na seznam světového dědictví UNESCO. Nejvýznamnější památkou je zdejší pevnost z 12.století, která chránila před nájezdy Byzantské říše. U té se nachází vrak stíhačky Lockheed T-33. Jak se sem dostal? Existují 3 varianty vysvětlení. Navštívili jsme také trhy ve městě. Za pár albánských lekk zde můžete zakoupit mnoho suvenýrů ozdobených zejména albánskou orlicí. Město Gjirokastër je také nechvalně proslaveno jako rodiště diktátora Envera Hodži, který vládl Albánii od roku 1949 až do jeho smrti v roce 1985. V té době byla Albánie totálně izolovanou zemí. Neshody měla jednak s Jugoslávií vedenou Josipem Brozem Titem, ale také se Sovětským svazem. Na protest proti okupaci Československa vystoupila Albánie v roce 1968 z Varšavské smlouvy. Režim zde však byl mnohem tvrdší než v zemích Varšavské smlouvy. Lidé zde nemohli vlastnit téměř žádný majetek a to včetně vlastního auta. Nesměli cestovat ani po vlastní zemi. Tvrdě bylo potlačeno veškeré náboženství a bourány kostely i mešity. Většina náboženských budov, které se dnes v Albánii nacházejí tak byla postavena až po převratu v roce 1992. Opouštíme Gjirokastër a pokračujeme do neméně zajímavého města Berat, kde máme rezervovaný nocleh. Dorážíme tam po vyčerpávající cestě autem již za tmy. Nastávají ještě menší komplikace s ubytováním, kdy téměř hodinu čekáme na majitele apartmánů, ve kterých se máme ubytovat. Azyl nám nicméně poskytuje sousední ubytování, které nám nabídlo čekání v prostorách jejich zahrady a navíc jsme pohoštěni pivem. Berat je známý jako "Město tisíce oken". Jedná se o jedno z nejstarších měst na území Albánie, rovněž zapsané na seznamu UNESCO. Dochovaly se zde navíc původní kostely i mešity, což dle výše popsaných důvodů není v Albánii tak úplně pravidlem. Ve městě se rovněž nachází pevnost, jejíž vnitřní prostory jsme sice nezkoumali, avšak ten pohled odtud na město opravdu stál za ranní vycházku. Načase ukrojit poslední kilometry se zapůjčeným autem do nedalekého města Durrës. Trochu jsem v řádcích výše opomněl dodat, že jsme nakonec sehnali i olej, který jsme do auta nakonec ani nepotřebovali doplnit, ale jistota je jistota. Podařilo se nám to v autoservise v přímořském městě Orikum. Zaplatili jsme za něj nějak okolo 1000 lekk a byli jsme smíření s tím, že jsme tuto částku uhradili ze svého. Jaké překvapení nás však čekalo při vrácení auta? Jako první jsme byli dotázáni, zda jsme sehnali potřebný olej a kolik nás stál. Ihned nám bylo vše uhrazeno. A tak to má být. A co teď bez auta? Čtěte další kapitolu, bude hodně zajímavá. Ano, projedeme se zdejší veřejnou dopravou. A bude to opravdu hard-core zážitek.
Uctít tYrana do TIrany?
Dorážíme opět na vlakové nádraží ve městě Durrës, odkud jsme měli původně v plánu jet až do Elbassanu a teprve odtud do hlavního města Albánie - Tiranë. Ale člověk míní, albánská společnost HSH mění. Jízdní řád se během našeho týdenního road tripu změnil. Vlak do Elbassanu nám tedy ujel, další jede až druhý den. U nástupiště je naštěstí připravena souprava pro vlak do města Kashar, ležící jen pár kilometrů od hlavního města Tiranë. Cestu tak budeme mít v podstatě kratší, ovšem kratší tím bude i neskutečný zážitek z cesty vlakem. Pokladna je na nádraží v Durrës překvapivě zavřena a jízdenky se tak kupují ve vlaku. Zapomeňte na to, že by zde personál uměl anglicky, jedině znalost pár italských slov (zejména číslovek) vám umožní se nějak domluvit na zakoupení jízdenky). Tu nakonec dostáváme za srandovní cenu 70 lekk. Zjišťujeme tedy, že vlak je výrazně nejlevnějším dopravním prostředkem v Albánii. Na druhou stranu je jednoznačně nejpomalejším a nejnebezpečnějším. Mladých výtržníků házejících po vlaku kameny jsme cestou potkali několik. Některé okna lehce rozbitá, některá chybí úplně. Občas chybí opěrka na sedadle, tak jí holt nahradí jen hadrou. Překvapivě se ve vlaku nacházely všechny záchody, protože jsem ze slov kolegů, kteří zde těmito vlaky cestovali již dříve, slyšel, že pravidlem je i to, že po záchodu zbyla jen díra. Jinak je vlak víceméně poloprázdný. Pár místních by se dalo spočíst na prstech obou ruk a jeden Čech cestující solo mimo naší skupinu. Panuje zde anarchie - popíjíme pivo (ani to není všude v Evropě ve vlaku možné) a zábranou nám není ani zákaz kouření, který sice ve vlacích HSH na oko platí, nicméně jeho porušení tu tak nějak nikdo neřeší. Z čeho ovšem byla lokomotivní četa po našem výstupu v Kasharu dost nervózní byly naše fotoaparáty. Po objetí soupravy původně českou lokomotivou T669.1 jsme se chtěli jakožto nádražáci družit a udělat si společný snímek u této lokmotivy i s jejich četou. Namísto toho jsme důrazně upozorněni, abychom tam vůbec nefotili a vypadli z nádraží. Raději tak činíme. Zvažujeme jak se vydat do asi 10 kilometrů vzdáleného města Tiranë, kde máme ubytování. V tom na nádraží přijede nějaké auto, které vyzvedává vlakovou četu. S řidičem se domlouváme, zda by to pro nás mohl ještě jednou otočit. Jeho reakce je rozporuplná, ale čekáme. Nakonec skutečně přijíždí, místo má v autě sice jen pro 4 lidi, ale nevadí, klidně si nás vezme všech 5. Obavy přiliš nemá ani, když se za ním ve městě objeví policie. Vše šlape jak má, vystupujeme z auta se slovami díků na Náměstí Skanderbega. Myslím, že již netřeba představovat po kom se toto místo jmenuje. Zajímavostí tohoto náměstí je kostel postavený hned vedle mešity. Symbol náboženské tolerance v Albánii, která nemá ve světě obdoby. Na náměstí se nachází také budova opery. Kousek od něj pak jakási budova pyramidového tvaru postavená na počest diktátora Envera Hodži a to již za jeho života. Posléze tady měl být pohřben, avšak nikdy nebyl. Vzpomínky na tohoto tyrana jsou však tady v Tiraně tak špatné, že by zde místní nejraději tuto budovu vůbec neviděli. V podstatě téměř do našeho příjezdu chátrající budova dnes prochází rekonstrukcí a má se z ní stát Mezinárodní kulturní centrum, jehož název nebude nijak spojen se jménem Envera Hodži. Hlavní město Tirana nemá moc historických památek, zato je asi nejmodernějším městem v celé Albánii. V centru si již připadáte jako byste byli mnohem západněji. Je vidět, že ve městě je velké kulturní i zábavní vyžití. Navečer zde například navštěvujeme jeden ze zdejších barů, ze kterého je výhled na ulice města. Pravda, byl asi nejdražší, který jsme cestou Albánií navštívili. Další již ani nemáme šanci najít. Druhý den totiž hned po obědě nasedáme do autobusu, který nás má zavézt do města Ohrid, které již neleží v Albánii, ale v Severní Makedonii.
Protože jeden Řek řek...
Albánské dobrodružství skončilo cestou autobusem společnosti Euro bus. Jízdenky jsme zakoupili přes stránky jejich partnera Flix bus. Pro všech 5 osob dohromady vyšel autobus, se kterým ujedeme nějakých 130 kilometrů, 75 euro. Je to mnohem více, než stojí vlak, avšak cena je stále schůdná. Cesta ubíhá v první části poměrně rychle. Po dálnici se za chvíli dostáváme do města Elbasan, kde jsme chtěli jet předchozí den vlakem. Dále cesta pozvolna stoupá serpentinami a moc rychle tak opět nejedeme. Nejvyššího bodu cesty jsme dosáhli na hranici Albánie se Severní Makedonií. Tuto zemi jsme už jednou navštívili ještě v době, kdy se jmenovala Makedonie. Přečíst si o této cestě dokonce můžete zde na mém blogu. Tehdy jsme však navštívili pouze město Skopje. Tentokrát začínáme na jihu země. Kousek za hranicí se již naskýtá pohled na Ohridské jezero. Vystupujeme z autobusu ve městě Ohrid, kde máme zajištěno ubytování v soukromí na 2 noci. Ubytování je naprostý luxus, apartmán se 2 ložnicemi s prostorným obývacím pokojem s kuchyňským koutem, obrovskou terasou. A za pár makedonských dinárů. I když ubytování často nerecenzuji Lake View Apartment Ohrid si rozhodně zaslouží nejen deset z deseti. Nejhlubší jezero v Evropě zdobí hladina čistá jako zrcadlo. Zažíváme zde navíc větší vlny než na Jaderském moři. Také velmi členité okolí silně připomíná pobřeží Jaderského moře, takže se ani nedivím, že jim moře příliš nechybí. Město Ohrid je na pobřeží tohoto jezera největším letoviskem. Najdete zde plno stánků se suvenýry, restaurace, obchody, zkrátka vše. Ale nebojte se, v září už tady na davy lidí nenarazíte. Pravda, voda už je trochu chladnější, ale koupat se v ní stále lze. Město je navíc významné pro několik původně Byzantských klášterů. Tím je například kostel Svaté Sofie založený již v roce 1035, o kousek výše se nachází Klášter Svatého Klimenta a Pantelejmona. Kliment Ochridský, žák Cyrila a Metoděje, významných slovanských věrozvěstů přišel právě zde do Ohridu založit literární školu a založil rovněž tento klášter. Dnes se v něm nachází ostatky Klimenta Ochridského. Klášter však nebyl vždy jen klášterem. Celkem dvakrát jej Turci přeměnili na mešitu. Jen o pár metrů níže se nachází Kostel svatého Jana Evangelisty. Tento menší kostel je ikonickou stavbou, která se objevuje v průvodcích na všech fotkách s Ohridským jezerem v pozadí. Pak už jen stačí sejít pár metrů a můžete se stejně jako my vykoupat v jezeře na menší pláži pojmenované Labino. Z gastronomie pak rozhodně doporučuji vyzkoušet ryby vylovené přímo v jezeře. Já jsem vyzkoušel pstruha ochridského. Ano, byl dobrý, akorát jsem nevěděl, že se jedná o ohrožený druh. Uklidnil jsem se až tím, když jsem zjistil, že v lepším případě místo ochridského pstruha Vám v restauraci podají "normálního" pstruha. Poměrně dobrým zážitkem pak byla soukromá plavba po jezeře na loďce. Na této loďce panovala velice dobrá nálada. Vedl jí kapitán, který byl nalitý jako dělo, avšak velice komunikativní. I proto jsme se od něj dověděli mnoho zajímavostí o jezeře. Jeho zřejmě kumpánka, kterou na palubě vezl spolu s námi nám nabídla i nějaké to pivo, cigarety, no, zkrátka rozverná to paní. Cesta byla hned o to veselejší. Na naší prosbu nám také zastavil uprostřed jezera, abychom se v něm mohli vykoupat. Stačil jen dotaz jednoho kolegy, během vteřiny zahodil kotvu a nabádal nás ke skoku. Během doby schnutí na palubě jsme si pak vyslechli o tom, že tomuto státu nikdo neříká Severní Makedonie a že to jen ti Řeci mají pořád se vším problém. Stejná slova pak komentoval u původní vlajky Makedonie, která v minulých letech musela být vyměněna za paprskující slunce proto, že se Řekové nemohli smířit s tím, že tehdy bývalá Jugoslávská republika takto vykrádá jejich historii. Nakonec tak Makedonci ustoupili nejen s vlajkou, ale i názvem své země. Kapitán sice nadává na Řeky, nicméně je vidět, že to bere dosti sportovně. Severní Makedonie na mě vůbec působí z bývalých Jugoslávských zemí nejklidnějším dojmem (pominu-li Slovinsko). Žádné nacionalistické projevy jsme zde narozdíl například od sousedního Srbska či Bosny a Hercegoviny, nezaznamenali. Vztahy mezi Makedonci a Albánci a stejně tak i Řeky mají sice do ideálu daleko, avšak politické snahy jsou zde v tomto ohledu pozitivní. Například je v Severní Makedonii albánština úředním jazykem stejně jako makedonština. Na oba jazyky lze běžně narazit například i v jídelním lístku restaurací. Při tomto pohledu si člověk jen tak povzdechne nad tím, proč to nemůže takto fungovat například také v sousedním Kosovu. Dost bylo zamýšlení, vystupujeme z lodi a ač jsme měli s kapitánem smluvenu původní cenu 40 euro, nakonec jsme se mu složili na 50 euro. Mimochodem eura jsou v Severní Makedonii poměrně běžným platidlem. Následně ještě před odjezdem z Ohridu do města Kičevo na nocleh navštěvujeme jednu restauraci na břehu jezera, kde se občerstvujeme pivem a salátem. Společnost nám dělá toulavý pes, nejvyšší capo této hospody. O tom, že jí má dobře pod palcem svědčí fakt, že odtud úspěšně vyhání ostatní toulavé psy i kočky, které by se zde rovněž rády přikrmily. Po tom, co na ně pes začal cenit zuby se nedivím, že si raději hledaly jiný lokál. Nastává večer a s ním přesun autobusem do města Kičevo, kde přespáváme na hotelu. Na dobrou noc nám ještě pouštějí z amplionu blízké mešity zpěv muezzina a jdeme se vyspat na další den.
Matka, válečník na koni a ocelový kříž
Druhý den časně ráno pokračujeme v pouti po Severní Makedonii. Cesta z hotelu na vlakové nádraží v Kičevu může být docela adrenalinovým zážitkem. Zvláště pro ty, kteří se bojí psů. Ti jsou před rozbřeskem všude po liduprázdných ulicích a z lidských vetřelců nejsou dvakrát nadšení. Najevo to dávají štěkotem, vrčením, sem tam se za vámi i nějaký rozběhne. Na nádraží jsme však dorazili bez újmy na zdraví. Až tady jsme se však na malém papírku nalepeným na dveřích, který by ani ostrozraký člověk neviděl bez lupy, dočetli, že vlak je zrušen. Zjišťujeme jak jedou autobusy. Autobusové nádraží je hned vedle vlakového, jen je škoda, že nejbližší autobus jede až za hodinu. O to déle jsme mohli ještě na hotelu spát. Okolo 8.hodiny ranní dorážíme do Skopje - hlavního města Severní Makedonie. Hned na autobusovém nádraží se doptáváme taxikáře, za kolik by nás zavezl k Matce. K té naší by se nám to asi odtud řádně prodražilo, ale máme na mysli Matku s velkým M. Což je kaňon, ležící nedaleko Skopje. U kaňonu Matka je příjemný klid, z rána jsme zde jediní turisté. Nasedáme na loďku, jejíž kapitán se s námi dokonce pokouší mluvit česky. Cesta kaňonem je klidná, není příliš dlouhá. Přesto, že celý kaňon má délku zhruba 30 kilometrů, loď projíždí zhruba tak 2 kilometry. V kaňonu se nacházejí také 2 vodní elektrárny. Rozhodně doporučuji navštívit. K zahození nemusí být ani vyjít si na nějakou vyhlídku na kaňon, což jsme my již bohužel nestihli. Taxikář nás trpělivě očekává a my jedeme zpět do města ubytovat se. Za cestu z města ke kaňonu a zpět chtěl taxikář dohromady 15 euro, v přepočtu na 4 lidi opět pakatel, byť to zřejmě bude pořád více než by ukázal taxametr. Avšak moc se nedá počítat s tím, že by jej snad někdo na Balkáně měl zapnutý. Musíte si cenu smluvit dopředu, jinak se taky může stát, že vás taxikář solidně natáhne. Bohužel veřejná doprava ani tady v těchto končinách nefunguje moc dokonale. Dobře tady funguje alespoň městská hromadná doprava, které dominují červené double-decker autobusy. O Skopje už jsem dříve psal ve článku, kdy jsem toto město navštívil v roce 2017. Mnoho změn se tu od té doby neudálo. Stále zde stojí socha Válečníka na koni. Pokud se domníváte, že se jedná o Alexandra Makedonského, pak svou domněnku rozhodně nešiřte mezi Řeky. Překračujeme Kamenný most přes řeku Vardar a docházíme do starého orientálního bazaru zvaného Čaršija. Zakoupit se zde dá v podstatě všechno - oblečení, kabelky, šperky, různé suvenýry. Je zde spousta cukráren, čajoven a kaváren. Máme štěstí, že je zde docela dobré počasí a tak usedáme na "zahrádku" jedné ze zdejších kaváren, rozprostírající se do půli ulice. Zkoušíme zde pochopitelně i vodní dýmku, která je zde fenoménem. Avšak pozor, kouřit se oficiálně smí pouze venku. Realita je však taková, že některé podniky toto nařízení dodržují, některé to mají na salámu. Spolehlivě zde narazíte také na grily s masem či rybami, stačí jít po čichu. Nelze odolat. Ceny jsou zde příznivé, ovšem nesmlouvá se zde tak jako na pravých tureckých tržnicích. Z Čaršije vystrkuje svou věž také několik minaretů. V této části Skopje převládá islám a albánská a turecká část zabírá v celém Skopje zhruba třetinu populace. Je poměrně zajímavé, že v této "multi-náboženské" oblasti vyrostl na hoře Krstovar, jejíž úpatí tvoří právě město Skopje, v roce 2002 Kříž Tisíciletí, nejvyšší křesťanský kříž na světě. Právě k němu se vydáváme druhý den. Běžně zde jezdí kabinová lanovka. Ta však v době naší návštěvy nejezdila. No co, stejně jsme ten kopec chtěli pokořit pěšky. Z centra města nejprve dojdeme do městské části Vodno, odtud již stoupáme lesem nejprve na Sredno Vodno, kde se nachází hotel, restaurace a kostel. Rovněž je zde dolní stanice nejezdící lanovky. Odtud to bereme zprudka lesem. Prakticky téměř kopírujeme lanovou dráhu. Tu a tam se již naskytne nějaká ta vyhlídka na město. Nejvyšší vrchol masivu Vodno - horu Krstovar s nadmořskou výškou 1066 m.n.m. dobýváme asi po hodině a půl chůze z městské části Vodno. Tam si užíváme výhledů na město i na okolní krajinu člověkem netknutou na druhé straně kopce. Listí na stromech je již lehce zbarveno do podzimního hávu. Je znát, že během 2 týdnů strávených na této cestě již babí léto plynule přešlo v podzim. Nám už jen zbývá cesta domů. Z hory Krstovar scházíme k večeru zpět do města, kde se v jeho centru scházíme se zbytkem party, která výšlap neabsolvovala. Tím se uzavírá kapitola s názvem Severní Makedonie a pomalu se uzavírá i celý náš zájezd. Ještě si však dovolím vyzvat vás k přečtení jedné krátké kapitoly o cestě zpět. Zůstaňte s námi...
To byla noc...
Epilog tohoto článku je zde. Začínat bude tím, jak jsem se spletl ohledně pohodlnosti autobusu. Již předem jsem v pokladně na autobusovém nádraží ve Skopje zakoupil jízdenku na spoj některého z menších dopravců (jméno si již ani nevybavuji) jezdící ze Skopje do Bělehradu, respektive tento spoj jel až z Ohridu. Odjezd ze Skopje ve 21:30, příjezd do Bělehradu před šestou hodinou ranní. Nic moc na cestu autobusem, ale věřil jsem v pohodlný prostorný autobus. Věřil. Než jsme došli na nástupiště, kde stál pro Balkán typický mikrobus, rozměry spíš podobný dodávce. Místo na nohy mezi sedadly bylo téměř nulové a nás čekala cesta v tomto autobuse. Za zastávku na státní hranici se Srbskem jsme vlastně byli celkem rádi. Na protažení ideální, jen to zdejším orgánům obou států trochu trvalo a venku byla docela zima. Ano, na celém Balkáně je zvykem, že kontrola samozřejmě nemůže probíhat uvnitř autobusu, ale všichni jsou uprostřed noci vykázáni ven, i kdyby se venku honili všichni čerti. Nevím z jakého důvodu vyžadovali Makedonci test na Covid také při výstupu ze země. Ten jsem měl samozřejmě dávno prošlý, načež policista váhavě kýval hlavou, ale nakonec mě pustil. Srbský policista pak jen letmo zkontroloval cestovní doklad a pokračovali jsme dále. Na srbské straně měl autobus i v noci četné zastávky. Například ve Vranje, Leskovaci a Niši. Poslední zastávka byla na jedné benzině, kde jsme dorazili zhruba okolo 2 hodin ráno. Patnáctiminutová přestávka pro využití toalety se protáhla téměř na hodinu. Ve zdejším motorestu je živo. Fronty jsou nejen na dámských záchodech. Řidiči kamionů si zde dopřávají kávu, k tomu samozřejmě cigaretu. Motorest je tak zahulený až po strop. Ano, i v roce 2021 lze toto stále v Evropě zažít. Raději se tak vracím do autobusu, kde zase pro změnu vyhrávají na plné koule jakési balkánské odrhovačky. Luxusní cesta. Do Bělehradu přijíždíme totálně znavení. Co nejrychleji chceme pokračovat dále do města Novi Sad, odkud již budeme pokračovat vlakem. Už tak dost vyčerpané nás ještě vyčerpává neochota zdejších lidí. Eura v pokladně neberou, karty také ne. Dobrá, ptáme se kde je bankomat. Není tady. Aha. Je zde směnárna, ale co myslíte, dalo se s paní domluvit v angličtině? Ani náhodou! 20 Euro bankovku mi div nevyrvala z ruky a vyměnila za srbské dináry, přestože jsem chtěl vyměnit mnohem menší obnos peněz a Eura vrátit zpět. Nakonec jsem se však podělil s kolegou a vyřešili jsme si to sami. Teprve poté kupujeme jízdenku, kterou nám vydávají na jehličkové tiskárně a autobusem společnosti Arriva jedeme do druhého největšího města Srbska - Novi Sad. Řidič autobusu pak kasíruje ještě za úschovu batožíny v prostoru pro zavazadla. To bývá na Balkáně také častým jevem (zažil jsem například také v Chorvatsku). 2 hodiny jízdy mnohem pohodlnějším autobusem než byl ten noční využíváme pochopitelně ke spánku. Po výstupu v Novim Sadu dokupujeme zásoby jídla. A pozor, asi podruhé v životě jsem navštívil podnik Mc Donald´s. Původně jsem tam chtěl zamířit pouze na toaletu, jelikož čas na ranní hygienu již dávno klepal na dveře, nicméně aby to nevypadalo trapně, tak jsem tady i pojedl. Jakýsi muffin se šunkou a vejcem jsem si dal. No, neurazil, ale rozhodně nenadchnul. Je třeba říci, že v mnoha prostých bistrech jsem se během této cesty najedl lépe, možná i kvalitněji. Osobně mě docela mrzí, že tyto řetězce likvidují menší podniky, ale toto je blog o cestování, nikoli o fast foodech. Jdeme se usadit do vlaku, cestou ještě porazíme jednoho Jelena. To jest název asi nejznámějšího srbského piva. Čepoval se zde v bufetě na nádraží. Krátce po této naší návštěvě však došlo k rekonstrukci stanice a bufet tam již dnes nestojí. Málem jsem se v něm dostal i k mezinárodnímu konfliktu, když jsem si rozepnul mikinu, pod kterou jsem měl tričko s makedonskou vlajkou, které jsem zakoupil ve Skopje. Problém byl, že jsem si už neměl co jiného obléct. Nicméně, podobné věci raději nezkoušejte. Obzvláště pozor si v Srbsku dávejte na symboly Albánie, Kosova či Bosny a Hercegoviny. Stejně vám sice řeknou, že Česká republika je součástí NATO a tudíž nepřítel Srbska, ale přeci jen jsme stále snesitelnější sorta. Stále věřím, že i zde se jednou lidé naučí tolerovat jeden druhého, avšak bohužel mi přijde, že situace je spíš rok od roku horší. Vlakem se téměř doslova plazíme do Subotice, rychlost zhruba 30 - 40 km/h. Momentálně (rok 2023) se dá již mezi Bělehradem a Novim Sadem využít rychlotrať, kde se jezdí až 200 km/h a na stejnou rychlost se momentálně rekonstruuje právě úsek Novi Sad - Subotica. V Subotici pak máme mít půl hodinu na přestup na vlak do Maďarska. Ale kdepak, po výstupu jsme hnáni zpět do soupravy. Souprava se potáhla mimo perony a vchází do ní srbští pohraniční policisté. Kontrola je rychlá, kontrolují se jen doklady. Následně tedy projíždíme hranicí Srbska a Maďarska, která je oplocena a netrpěliví pohraničnící již jen čekají průjezd vlaku, aby mohli uzavřít bránu, kterou by mohli běženci neoprávněně vtrhnout na území Maďarkska, Evropské unie a Schengenu. S tím souvisí také to, že na maďarské straně jsme kontrolováni mnohem důkladněji. Probíhá i celní prohlídka. Kontroluje se zejména, zda nevezeme moc alkoholu a cigaret, jelikož tyto jsou na Balkáně mnohem levnější a tudíž je to zde živná půda pro pašeráky. Pohraniční stanice Kelebia - tady jak se říká zdechl pes. Přestupujeme do rychlíku jedoucí do Budapešti. Zde se naše parta dělí naposled. Jedni využívají do Ostravy nočního spoje, druzí si dávají v Budapešti ještě jeden nocleh a jedou ráno. Cesta z Budapešti utekla jako voda a nás čekal po dlouhých 16 dnech návrat do zaběhnutého stereotypu.
