Do země Leprikonů, piva Guinness a svatého Patrika

Vlakem a trajektem? To jako fakt?

Naše cesta začala pohodlnou jízdou nočním vlakem z Břeclavi do Berlína, v Břeclavi jsme ulehli do lehátkového vozu, místo v něm vyšlo tehdy asi 350 Kč, probrali se v 9 hodin ráno v Berlíně, odtud jsme ihned pokračovali dále německým rychlovlakem ICE do Frankfurtu, kde nás opět čekal jen přestup na další rychlovlak ICE do Bruselu přes Kolín nad Rýnem, právě po této trati frčí jednotky ICE rychlostí až 300 km/h a letět takovou rychlostí vlakem je docela zážitek. Našim prvním zastavením byl Brusel, neopoměli jsme zastavit se u sochy Čůrajícího chlapečka, na náměstí či u Atomia. Přespali jsme v hostelu Brxxl5, který se nachází poblíž nádraží Bruxelles-Midi a jedině ho doporučuji a ráno pokračovali dále do Londýna. Cesta rychlovlakem Eurostar pohodlná a rychlá. Menší nepříjemnost je jen ta, že před odjezdem vlaku z Bruselu musíte být minimálně 30 minut před odjezdem vlaku na nádraží, kde proběhne kontrola zavazadel na rentgenu (pozor, neprojdete s vařičem a nemusíte projít ani s malým nožíkem), pasová kontrola a další. Po výstupu v Londýně je důležité zvyknout si na levostranný provoz, pro jistotu je všude kolem nádraží na přechodech pro chodce upozornění, na kterou stranu se mají rozhlížet, aby nedošlo k zbytečnému omylu.

Z Londýna v podstatě bez zastavení pokračujeme dále, pouze se přesuneme z nádraží St. Pancras na nádraží Euston. To nám však nečiní moc problémů, nádraží jsou od sebe vzdálena sotva nějakých 200 metrů, rychlý nákup v minimarketu a první útrata liber. Londýn je všeobecně hodně předražený, až 3x dražší než venkov Anglie a skoro 2x tak dražší ceny jsou než v Liverpoolu, kam se nyní přesuneme. Pokračujeme samozřejmě vlakem. V Anglii jezdí spousta železničních společností, ale drtivá většina z nich uznává jízdenky Interrail. Za nějaké 2 hodinky dorážíme do Liverpoolu - města kapely Beatles. Zde se přesouváme do přístavu, který je na druhém konci řeky Mersey. Most pro pěší však mezi Liverpoolem a druhým břehem řeky (částí Birkenhead) nenajdeme a tak jsou jen 2 možnosti, jak se tam přesunout - metrem, příp. přívozem. Cestu tam jsme zvolili metrem, zpět jsme jeli přívozem a pak na druhou stranu opět metrem. Doprava do přístavu je tak lehce komplikovaná, ovšem problémem je, že internetový prodej Vám nenabídne zlevněný lodní lístek o 30 % s jízdenkou Interrail a 100 % slevu s jízdenkou FIP (jízdenka pro zaměstnance železnic).

Trajektem společnosti Stena Line jsme se tedy přesunuli z Liverpoolu (Birkenheadu) do Belfastu (hlavního města Severního Irska). Belfast nemá nějak moc historických památek a není v podstatě nijak zvláštní. Opomenout byste však neměli návštěvu muzea Titanicu, hned za ním se nachází plácek, ze kterého se Titanic spouštěl do moře. Z potopení Titanicu se zde však stala docela komerce a vstup do muzea je zpoplatněn 18-ti Eury za osobu. Jo, asi by to tady tolik nevydělalo, kdyby se tehdy obrovský kolos Titanic nepotopil.

V Belfastu jsme strávili pouze dopoledne, poté jsme pokračovali dále do Galway. Cesta vlakem ubíhá rychle, občas jedeme i kolem pobřeží Irského moře. I v Irsku není problém s jízdenkou Interrail. V Dublinu se opět musíme přesunout mezi nádražími Dublin Heuston a Dublin Connoly, k tomu využijeme zdejší tramvaj LUAS. Má jen 2 linky, ale četnost spojů je poměrně vysoká. Přes Tullamore, místo, kde se vyráběla světoznámá whiskey (dnes už se však vyrábí v Corku) jedeme až do Galway, města, které proslavil zejména Ed Sheeran hitem Galway Girl. Město leží na západním pobřeží Irska, tedy u Atlantského oceánu a tady se dá zažít ten úžasný život irských pubů. Všude hraje živá hudba a to i v pracovní dny, ulice jsou plné až do brzkých ranních hodin. Setkávají se zde různé národy, zejména Američani, Kanaďani, ale i spousta cestovatelů z Evropy či Austrálie. A družba funguje ve velkém. Ulice pak okupuje spousta pouličních muzikantů, kteří ve snaze vydělat nějaké to Euro předvádějí i různé akrobatické kousky, jako třeba slečna na fotografii.

Mohérské útesy (neboli anglicky Cliffs of Moher) při návštěvě Irska rozhodně nelze opomenout. Z města Galway přímo až k nim zajíždí několikrát denně přímý autobus linky 350, zaplatíte za něj 20 Euro, nicméně odveze Vás rovnou až na parkoviště před útesy a dále již nemusíte platit žádný vstup. Po útesech vede poměrně široká stezka, místy je ohrazená, ovšem na vlastní riziko lze vstoupit až za ohrazení a kochat se pohledem z okraje útesu (ovšem za větru rozhodně nedoporučuji!). Zhruba 6-ti kilometrovou pochůzkou pak lze z útesů dojít až do vesnice Doolin, což jsme udělali i my. Ve vesnici Doolin jsme se ubytovali, protože jsme měli v plánu další den vyrazit na Aranské ostrovy. 2 noci jsme tak strávili v zařízení Bed and Breakfast Doolin House. Ano, cena za ubytování je sice krapet vyšší, ale zařízení je nádherné a z tradiční irské snídaně z čerstvých surovin, kterou zde dostanete se najíte tak, že vydržíte minimálně do anglického času oběda (cca. kolem 15. - 16.hodiny). Na večeři jsme si zašli do místní hospůdky McGanns pub, jídlo zde chutná skvěle a k výbornému masu bodne pár Guinnesů. Cena piva je zde nějakých 4,5 Euro, ale kdo na těchto věcech nešetří, pak by si jich měl alespoň pár při návštěvě Irska jistě dát.

2 noci jsme tak strávili v Doolinu v nádherné irské přírodě. Jelikož jsme však zde nechtěli jen tak posedávat, sbalili jsme malý "akční" batůžek, v informačním centru ve vesnici Doolin zakoupili lístky na loď a vyrazili na Aranské ostrovy, které jsou z Mohérských útesů doslova coby kamenem dohodil. Vyrazili jsme však až na nejvzdálenější a zároveň největší ostrov Inishmore (v irštině Inis Mór). Mimochodem když už jsme u irštiny, tak už se v podstatě v Irsku téměř nepoužívá, nicméně stále je uznávána spolu s angličtinou jako druhý oficiální jazyk a v celém Irsku najdeme i dvojjazyčné názvy obcí. Nejvíc se však irština používá právě v oblasti, ve které jsme se nacházeli, tedy v okolí Galway. Po připlutí do přístavu Cill Rónain jsme si hned vypůjčili kola. Cena 20 EUR na den + 10 EUR záloha. Při jízdě je nutné dávat pozor nejen na levostranný provoz, ale hlavně na brzdové ovladače, které fungují rovněž opačně než u nás, tedy levým se ovládá zadní a pravým přední brzda. Naštěstí jsme to postřehli včas a tak nás nějaký karambol v důsledku "tvrdého" brzdění na přední brzdě nepřekvapil. Na kole jsme projeli v podstatě celý ostrov a cestou si užili typické irské přírody plné zeleně, kamenných ohrad s neskutečným počtem dobytka na osobu a malých kamenných domků. V malé zátočině jsme se konečně i vykoupali v moři. Moře zde má i v létě do 20 °C, holt už jsme dost na severu. Pak už jsme jen vrátili kola v přístavu, nasedli na malou rybářskou loď, ve které to na poměrně lehkých vlnách slušně házelo (neumím si představit jak to vypadá, když je moře opravdu hodně rozbouřené) a dorazili zpět do Doolinu. Večeře a příprava na ranní odjezd autobusem zpět do Galway.

Z vesnice se přesouváme zpět do ruchu měst, čeká nás návrat autobusem do Galway, kde máme opět nocleh. Tentokrát máme v plánu projít si další část města, čtvrť Salthill, ve které se nacházejí pláže. Zde jsme zažili parný den, teploty dosáhly až k 25 °C a my tak vyrazili na prosluněnou pláž spolu s mnoha Iry, z nichž spousta odvážně vletěla do moře. Večer jsme pak opět vyrazili obdivovat místní puby, které opravdu žijou a ulice s puby opět byla přeplněná davem lidí, že jsme se do ní málem ani nedostali. Tentokrát již na večer jsme se vrátili zpět do ubytování Bed and Breakfast, kde nás ráno opět čekala typická irská snídaně, která byla opět vydatná a tak jsme měli dost energie na procházku Dublinem.

Poslední den v Irsku nás čekala procházka po Dublinu. Vlakem jsme se přesunuli z Galway na nádraží Dublin Heuston, u kterého se jen pár metrů nachází světoznámý pivovar Guinness. Zajímavé tmavé pivo s násládlou chutí, úplně odlišné od těch našich má v Dublinu svou jakousi vlastní galerii, která je součástí pivovaru a jmenuje se Guinness Storehouse. V této galerii se nachází jednak obchod, kde si můžete zakoupit cokoliv se značkou Guinness, ať už se jedná o samotné pivo, tak i suvenýry, jako sklenky apod., tak například i o jiné potraviny, jako čokoládu, brambůrky atd. Nechybí samozřejmě ani oblečení, takže chcete-li si na památku zakoupit triko či mikinu se značkou Guinness není problém. V 6. a 7. patře se pak nachází bary. V 6.patře dostanete 1 pivo v ceně vstupenky. V 17 hodin večer, kdy už jsme si mysleli, že bude pomalu zavřeno zde hraje živá hudba a lidí je tady víc než na Václaváku. V 7.patře pak najdeme Gravity Bar, kde si můžete dát do druhé nohy a ještě si užít vyhlídku na pivovar a hlavně na celý Dublin. Mezi těmito patry pak najdeme informace o způsobu vaření piva. Za vstup do tohoto návštěvnického centra zaplatíte 20 Euro.

Začátkem 20.století (v letech 1916-1922) zasáhla město Dublin občanská válka a tak spousta dublinských budov utrpěla docela velké újmy. I přesto se však dochovaly stavby jako například katedrála Sv. Patrika z roku 1171. Trinity College, která je nejstarší irskou univerzitou a most Ha´Penny Bridge (neboli česky Půlpencový most) nazývaný podle toho, že se na něm až do počátku 20.století vybíralo mýtné. V centru se nachází také nejznámější irský pub - The Temple Bar. Za pivo Guinness si zde oproti jiným pubům však dost připlatíte. Pinta zde vyšla v roce 2017 na 6,6 Euro.

Ve 2:30 ráno nám odplouval trajekt společnosti Stena Line z dublinského přístavu do Holyheadu ležícího na ostrově Anglesay ve Walesu. Přesun z dublinského centra do přístavu je však dost šílený. Musíte dojet LUASem (obdoba naší tramvaje) až na konečnou zastávku The Point, odtud už musíte po svých, do areálu přístavu je to asi 1 km, další 2 kilometry však procházíte přístavem mezi kontejnery a cisternami až k odbavovacímu terminálu. Je vidět, že se na pasažéry bez automobilů moc nemyslí, ale je fakt, že jich napočítáme na prstech dvou ruk. Od terminálu do trajektu nás bere autobus a my uleháme opět na gauč. Tentokrát nás oproti plavbě z Liverpoolu do Belfastu čeká plavba daleko kratší, poplujeme jen 3 hodiny. Do Holyheadu připlouváme před 6.hodinou ranní, v lodní garáži už nás čeká autobus, který pěší pasažéry zaveze k terminálu. Ten se již nachází přímo na vlakovém nádraží v Holyheadu, takže zde již "suchou nohou" přestupujeme na vlak, který nás veze přímo až do Londýna. Ve vlaku jsme doháněli spánkový deficit a tak jsem toho z jízdy moc neměl. Probral jsem se až před výstupem na nádraží London Euston. Tady jsme uschovali batohy a vydali se na nejdivočejší prohlídku Londýna. Zakoupili jsme celodenní lístek na metro a nejzajímavější památky města jsme prošli za 4 hodiny. Prošli jsme se kolem takové té ohrané klasiky, tedy Big Ben a Westminster Palace, London Eye, Buckingham Palace a nakonec i Tower Bridge a Tower of London. Pak zpět na nádraží Euston a z velkoměst, které zkrátka já osobně moc nemusím jsme se přesunuli v podstatě na venkov do města Dover, známého zejména jako anglický přístav v kanálu La Manche, ovšem nás zajímaly hlavně nádherné křídové útesy, které se nachází kolem města. Na nocleh jsme se pak přesunuli do několik kilometrů vzdáleného města Ashford, protože tam zastavuje první ranní Eurostar do Bruselu.

Prvním spojem Eurostar jsme vyrazili z Ashfordu do Bruselu, cesta pod kanálem La Manche opět travala 2 hodiny, byť je Ashford oproti Londýnu blíže, první ranní vlak má více zastávek. Odbavení v Ashfordu trvalo poměrně dlouho. Nastal opět celkem problém vysvětlit, že k jízdence Interrail mi už k jízdě stačí jen příplatek, který zahrnuje i místenku zakoupený před odjezdem v ČD Travelu a že již nic jiného nepotřebuji. Nakonec však pokladní zavolala na vyšší místa a jízdenka nám byla uznána. V Bruselu jsme tentokrát neměli čas vůbec. Za 15 minut jsme pokračovali dále německým rychlovlakem ICE do Kolína nad Rýnem, tady jsem si koupil ve stánku Wurst a pokračovali jsme zase po 20 minutách dalším ICE do Berlína. V Berlíně nás čekal přesun z nádraží Ostbahnhof na nádraží Lichtenberg. Cestu jsme zvolili krkolomnou, ale noci ve vlaku bychom se stejně nevyhli a naším cílem bylo se ve vlaku vyspat a neutratit za to majlant. Pro lidi z Ostravska již dnes jezdí spoj Nightjet, který provozují rakouské dráhy a jede přímo do Ostravy z Berlína přes Wroclaw. Ve 2 ráno jste v Ostravě. Tehdy však byla možnost jet do Prahy, kde bychom byli o půlnoci a dále pokračovat až ráno, nebo dojet ve 4 ráno do Břeclavi a odtud se přesouvat pomalými osobáky domů. Jednodušší pro nás bylo řešení jet hodinu soukromým osobákem z Berlina-Lichtenberg do Kostrzyna. Jeli jsme normálně na Interrail, byť zde nejspíš neplatí, průvodčí nad námi mávla rukou a přejet nás do Polska nechala. V Kostrzyně jsme tak sedli v hospůdce u nádraží na nějaké to "piwo" a vyčkávali příjezdu"nocnego pociagu TLK" do Katowic. Měli jsme zakoupené místo v lůžkovém voze, cena je 81 Zlotých, ráno dostanete muffin. Z Katowic už je to pro nás domů coby kamenem dohodil a tak jsme před polednem dorazili domů a pohodlně vyspaní.