3000 kilometrů z uzavřeného okresu

04.12.2021

aneb výlet do Švédska 2021... 🇸🇪

Polární záře ve městě Kiruna

Ocitáme se v březnu roku 2021. V České republice právě probíhá čtvrtá vlna pandemie světově označené jako SARS-Cov-2. Zatímco v naší zemi došlo k omezení pohybu osob, kdy jsme se mohli bez dalších povolení pohybovat pouze v rámci katastru své domovské obce, v některých dalších zemích byla situace odlišna a opatření zdaleka mírnější. Šlo však v Evropě jen o minimum oblastí. Po vstupu do většiny zemí byla navíc povinná karanténa. Našly se však výjimky. A jelikož Švédsko dlouhodobě zavádělo v souvislosti s novým koronavirem jen minimum opatření, volba byla jasná. No nic, na čase vypadnout z vlasti no ne?

Jenže jak?

Partyja, která hodlala si v březnu takto povyrazit se v průběhu času zužovala, až jsme zbyli jen 2 stateční. Vše se zajišťovalo až v posledních dnech před odjezdem, což naštěstí vzhledem k uvadlému cestovnímu ruchu nebyl až takový problém. Ten nepředstavovala ani uzávěra okresů, jelikož na vycestování z ČR se vztahovala výjimka. Pro cestu do Švédska jsme zvolili cestu nejmenšího odporu. Jelikož pro vstup do Polska i Švédska stačil pouze antigenní test, tehdy ještě hrazený pojišťovnou, ne starší než 48 hodin, setkali jsme se ráno s kolegou před odběrovým centrem a nechali se prošťourat v nose. Za 15 minut negativní výsledek a hurá, můžem vyrazit. Plán cesty zahrnoval cestu vlakem skrz celé Polsko do přístavu Świnoujście, odtud pak trajektem do švédského Ystadu a dále opět vlakem a to až za polární kruh. Plán je jasný, uvidíme jaká bude realizace. Po chvíli tedy skutečně nastupujeme do vlaku a překračujeme hranice okresů prozatím bez kontroly. První přichází až po výstupu z autobusu ve Starém Bohumíně cestou k mostu přes státní hranici. Voják přešacený za policistu na nás spustí: "Pánové, můžeme vědět důvod opuštění okresu?". Vytahuju tedy občanský průkaz, předem vyplněný formulář o výjimce z opatření, jelikož opouštíme Českou republiku a antigenní test. Celá kontrola nezabrala ani minutu a my tak pěšky překračujeme státní hranici do Polska, kde nás již nikdo nekontroluje.

"...pro vstup do Polska i Švédska stačil pouze antigenní test, tehdy ještě hrazený pojišťovnou ne starší než 48 hodin,...

Najednou život chutná úplně jinak

V Polsku narozdíl od naší země sice platila rovněž určitá opatření týkající se například uzavření restaurací, povinnosti nošení roušek, apod. Pohyb zde však omezován nebyl, a tak se před námi otevřelo celé velké Polsko. To už postáváme na nádraží v Chałupkách čekajíc na vlak. Tím bereme severní kurz. Zatím do Varšavy, kde kupujeme lehátkový příplatek a ležmo budeme pokračovat přímo do Świnoujście. Tam přijíždíme již za bílého rána. Cestujeme v podstatě sami. Vlak je vytížen minimálně. Jelikož nám trajekt odplouvá až po poledni, procházíme ještě město Świnoujście s moderní pobřežní promenádou. Poté míříme opět na nádraží. Centrum města i promenáda leží na druhém břehu kanálu Świna oproti nádraží i přístavu. Most mezi nimi není a tak zde po celý den místní, turisty, ať už pěší či i s auty přesouvá loď. Jezdí zhruba ve 20 minutových intervalech a nic se za jízdu neplatí. Trajekt nám za chvíli odplouvá, je třeba se odbavit. Check-in probíhá rovněž hladce. Místními zaměstnanci jsme doprovázeni na palubu. Cestou jsme jen dotázáni zda máme provedené testy, ale nekontrolují se. Stejně tak na polské straně neprobíhá ani žádná hraniční kontrola. V části trajektu určené cestujícím bez kajuty by nás napočítali na prstech jedné ruky. Většinu cestujících tvoří řidiči kamionů zašití v kajutách, z nichž občas vylezou ven na cigáro. My si nudnou cestu po moři zpříjemňujeme konzumací jakési běloruské vodky zakoupené ve free shopu na lodi. Na trajektu polské společnosti polferries fungovala i restaurace a čepovalo se zde pivo. Ještě lepší na tom bylo to, že byla umístěná na přídi s výhledem k blížícímu se Ystadu a navíc pomalu zapadalo slunce. Kolega pak trefně prohlásil poznámku: "Najednou život chutná úplně jinak."

Západ slunce nad Baltským mořem z trajektu společnosti Polferries

Tak a teď nás zavřou...

Vystupujem již za tmy v Ystadu. Po výstupu z trajektu se nás však ujímá policie a žádá po nás doložení dokladu totožnosti a covidového testu. Vše tedy hrdě vytahuji. Ovšem jelikož nám na potvrzení v odběrovém centru nikdo nenapsal čas odběru, vzniká první zádrhel. Snažím se tedy vysvětlit, že jelikož je na něm teprve včerejší datum, nemůže být starší než 48 hodin, je to marné. Jsme bohužel zadrženi. Následně se tak snaží policistka ověřit telefonátem do odběrového centra čas provedení testu. V takto pozdních večerních hodinách se však nedovolala. V poslední chvíli, kdy už nás málem chtěli naložit do trajektu zpět do Polska si kolega vzpomněl, že krom mezinárodního máme ještě české potvrzení, kde je čas možná i uveden. Vytahujeme jej, uf je tam... Následuje ovšem ještě dalších 10 minut přezkoumavání a pak se nám konečně otevírá brána do Skandinávského poloostrova. Tak šupem na vlak, nádraží je hned u přístavu. Musíme se přesunout ještě pár kilometrů vlakem do třetího největšího města Švédska - Malmö, kde nás čeká první nocleh. Ve vlaku jedeme bez roušek, jelikož Švédsko je jedna z mála zemí, kde rouška není vyžadována. Nemá ji ani drtivá většina spolucestujících a průvodčí. Na prohlídku Malmö již nebyl čas. Vyčerpaní z cesty ihned uleháme na soukromém a velmi bídném ubytování. Nebyla zde ani sprcha, což nám vzhledem k dalšímu plánu nebylo moc vhod, ale co už...

Improvizace = základ cestování

"Pokladny ani zákaznický servis zde žádný nefunguje. Jediná možnost je koupě z e-shopu,...

Ráno vyrážíme ihned na nádraží. Plán je dorazit po poledni do Stockholmu, kde tedy strávíme odpoledne a večer nasedneme do legendárního polárního expresu jezdícího ze Stockholmu až do norského Narviku. My s ním máme v plánu jet do Abiska, které leží již za polárním kruhem v Laponsku. O tom ještě bude řeč. Ovšem co se nestalo, nejde nám k jízdence Interrail přikoupit příplatek na lůžko ani místenka na sedačku. Pokladny ani zákaznický servis zde žádný nefunguje. Jediná možnost je koupě z e-shopu, tam se mi to však nepodařilo. Po doporučení jakési zaměstnankyně drah na nádraží ve Stockholmu volám na call centrum, kde je mi sděleno, že vlak je vyprodán. Jelikož se ale nutně potřebujeme dostat na ubytování do Abiska na druhý den, zbývá možnost jediná. V bleskovém čase jsem tak musel koupit místenku na vysokorychlostní vlak jedoucí do města Umeå. To už nasedáme na centrálním nádraží ve Stockholmu do vlaku a zjišťuji co dál. Mám na to 6 hodin cesty vlakem. Jediná možnost je pokračovat z Umeå dále autobusem do Luleå, kde dorazíme o půlnoci. Nastal čas shánění ubytování. Hostel bez recepce s vlastním jednoduchým check-in bude optimální pro takto pozdní příjezd a navíc brzký odjezd již v 6:30 ráno. Vyskytují se však problémy, jelikož jsem na bookingu zadal čas příjezdu o půlnoci a aplikace to považovala za rezervaci až na další noc. No nic, telefonát opět na ubytování, protože jako skončit v mrazu na ulici celou noc to fakt nechceš. Je mi majitelem řečeno, ať rezervaci přes booking zruším a rezervuji si znovu přes jeho webové stránky. Pak nám zašle kód od dveří. Následně jsou ještě problémy s kartou, musela se tedy použít kolegova, no zkrátka hladce probíhající cesta. Ani po zaplacení mi stále ještě majitel hostelu neposlal kód, načež ho musím bombardovat dalším telefonátem již v pozdních večerních hodinách. Luleå již leží v severní části Švédska, což se projevuje povětrnostními podmínkami. Již cestou čím dál tím více přibývalo sněhu. Po výstupu z autobusu přišla skutečně ledová facka. Honem na ubytko, které naštěstí není daleko. Konečně prohřát tělo ve sprše a jít alespoň na chvíli spát. Budíček máme totiž na 5:30. O hodinu později již totiž sedíme ve vlaku, který nás zaveze do města Kiruna. Cestou překračujeme severní polární kruh. Já poprvé v životě. Kirunu projdeme jen v rychlosti, ještě se k ní vrátíme při zpáteční cestě. Zima je tu jako... dejme tomu jako v Laponsku. Laponsko je region zahrunující severní části Norska, Švédska, Finska a Ruska. Obyvately jsou Sámové. Žije jich zde však pomálu. Většina z této nehostinné mrazivé krajiny, kde v zimě slunce nevychází a v létě nezapadá, již emigrovala. Ve Švédsku je jejich centrem právě Kiruna, kde obědváme v restauraci, jež jsou ve Švédsku i v tomto čase otevřené, byť jen do 20:00 a u jednoho stolu s maximálně 4 sedícími lidmi. Poté se přesouváme zachumlení v čepicích a šálách zpět na nádraží a jedeme do našeho hlavního cíle - Abiska.

Na nádraží Stockholm Central

Kdesi v tundře...

Abisko je vstupní branou do stejnojmenného národního parku. Známé je především díky tomu, že zde začíná stezka Kungsleden vedoucí skrz celé Skandinávské pohoří s délkou 452 km. Láká však také milovníky polární záře. Zejména u nedalekého jezera Abiskojaure, kde se údajně nedrží oblačnost a tedy jsou zde pro lov polární záře ideální podmínky. My jsme se však pohybovali pouze zejména v okolí Abiska a bohužel bylo po celou dobu zataženo. Podmínky opravdu nehostinné. Chumelí, chumelí a zase jen chumelí, vítr, pravda mráz ustal a teplota se ze záporných hodnot Celsiovy stupnice blíží k nule. Počasí nás však neodradilo. Tu se projdem po zamrzlém jezeře Torneträsk, projdeme se kolem pro Skandinávii typických červených domků, mnohdy krásně nasvětlených měsícem, umělým světlem i sněhem. No, prostě pohádka. Pokusili jsme se taky vypravit na horu Noulja, to je však v zimních měsících nedoporučováno a počasí i hrozba lavin nás odradili, člověk nikdy neví. Nakonec se však alespoň vyvážíme lanovkou k chatě Aurora Sky Station. Jedná se v podstatě o hotel v nadmořské výšce okolo 900 m.n.m., který je využíván k pozorování polární záře pěkně v teple restaurace. A podle fotografií umístěných v této restauraci to tu opravdu může stát za to. O levnou záležitost se ovšem nejedná a v nočních hodinách se sem vybírá nemalé vstupné. Po občerstvení sjíždíme lanovkou dolů, počasí se zhoršuje, není vidět skoro na krok. A aby vám na sedačkové lanovce nebyla zima, půjčí vám i deku. Servis jak se patří. Procházka k zamrzlému vodopádu pak taky přišla vhod a na závěr dne jsme se šli podívat ještě do původní Sámské vesnice zvané Sami camp. Jedná se o soubor několika budov, které Sámové původně využívali nejen jako obydlí, ale např. k chovu zvěře či jako skladiště atd. V podstatě takový skanzen, akorát toho v něm moc nenajdete. Každopádně budete-li mít čas, můžete tam nakouknout. Kolem Abiska toho lze podniknout daleko víc. Pro běžkaře je to zde ráj, sněhu je tu dost i koncem března. Jezera jsou v té době stále zamrzlé, mnohdy i pod silnou vrstvou sněhu. Já však tomuto druhu sportu moc neholduji a tak to v Abisku balíme a vracíme se zpět do Kiruny.

Abisko a okolí

Železná ruda a paprsky aurory

"...a v tom najednou hle z okna ven. Pohled k nezaplacení, po obloze poskakují zelené paprsky, které neustále mění intenzitu"

Na největší město švédského Laponska - Kirunu jsme si udělali čas na závěr našeho putování po švédském severu. Co tam uvidíte? Vlastně nic moc. V podstatě je to jedno velké sídliště v jehož sousedství se nachází něco, co totálně hyzdí tu překrásnou krajinu se zimní atmosférou. Železnorudný povrchový důl. Ten patří k jedněm z největších v Evropě a dopad na krajinu je nezanedbatelný. Nicméně, největší perličkou, která se l tomu váže je to, že leč jsou obyvatelé Švédska silně ekologicky orientovaní (ostatně pochází odtud také světoznámá aktivistka Greta Thunberg), souhlasí místní dokonce s přesunem centra města, aby se mohlo dále pokračovat v těžbě. A jedná se o jasnou většinu - 96 % lidí. Z Kiruny se tak stane takový český Most. A to téměř doslova. Přesunut totiž bude stejně jako v Mostě i kostel. Ten je asi největší a jedinou památkou v Kiruně. Postaven byl v roce 1912 a patří mezi největší dřevěné stavby ve Švédsku. To nejkrásnější, co se tu ovšem dá zažít je bezesporu polární záře. K ubytování jsme si vybrali strategicky studentský hostel STF Malmfältens Folkhögskola na kopci nad městem, jelikož leží nějaký ten kilometr od centra Kiruny a není zde tudíž takový světelný smog. Samozřejmě je ale mnohem lepší být v totální pustině jako je například okolí Abiska. Paradoxně jsme však polární záři zažili právě zde během pobytu v Kiruně. Čekání na auroru borealis, jak se latinsky polární zář nazývá, si ovšem žádá trpělivost. Pěkně sedět a sledovat, co se děje za oknem až do pozdních nočních hodin. Zhruba okolo 23.hodiny pojídáme v marketu zakoupené sobí a losí kabanosy (mimochodem výborné), pijeme pivo Norrland guld (nic moc, navíc piva prodávaná v marketu mohou mít ze zákona maximálně 3,5 voltu) a v tom najednou hle z okna ven. Pohled k nezaplacení, po obloze poskakují zelené paprsky, které neustále mění intenzitu. Je to nádherná podívaná. Lezeme ven, uděláme pár fotek. Rozčiluji se mezitím, jelikož se mi před začátkem focení rozbil stativ, bez kterého nelze pořídit ty nejlepší fotky polární záře, jelikož je třeba fotit na dlouhý čas. Musím tedy všemožně improvizovat. Ovšem nakonec hlavní na tom všem není ta fotka. Na tu se člověk podívá na internetu kdekoliv. Podstatný je ten zážitek. Užívám si to. Venku -13 stupňů Celsia, třeskutý mráz, jasná je obloha a my tisíce kilometrů od domova jsme vtaženi do divadla, které režíruje sama příroda. Netrvá to dlouho, jen asi 15 minut. Přesto je to nejsilnější zážitek naší výpravy. Ještěže nás do toho Švédska ti policajti v Ystadu pustili. Divadlo skončilo, jde se spát.

Město Kiruna se železnorudným dolem

Doznívající polární záře nad městem Kiruna

Ještě pár zastávek a jsme doma...

Ranní probuzení na hostelu bylo ještě plné dojmů z nočního zážitku. S těmi se vydáváme dolů do hostelového bufetu na snídani. K našemu "překvapení" se jedná o švédský stůl, takže nabíráme dle libosti. I tady se promítají opatření kvůli covidu a tak u jednoho stolu mohou sedět maximálně 4 lidé, ale jinak pohoda, ani roušky zde nikdo neřeší a ani to není nařízeno. Mezitím jsou však v ČR uzavřeny okresy a dát si snídani v bufetu někde na hotelu je zcela nemožné. Otázku potřebnosti opatření ale necháme stranou a po snídani míříme na vlak do města Luleå. Přesto, že již leží jižně od severního polárního kruhu, třeskutý mráz je i tady. Botnický záliv je stále zamrzlý a tak se po něm můžeme koncem března ještě bezpečně projít. A vlastně nejen projít. Taky projet. Na čem? Zcela zdarma si můžete půjčit speciální saně, na kterých se ovšem stojí. Mají 2 lyžiny, avšak jezdí se na nich jako na koloběžce. Aby vám odrazová noha nepodkluzovala, hodí se si na ní nasadit nějaký nesmek. Místní to takto řeší a po moři si tak vlastně zkracují cestu. Město zoiž leží na několika ostrůvcích a než chodit až k mostům, může to být přes moře mnohem rychlejší. To bývá bezpečně zamrzlé dlouho do jara. Město Luleå je centrem švédského severu, avšak nás teď čeká cesta do daleko většího města ve Švédsku a to dokonce do hlavního - Stockholmu. Jak překonáme tuto tisícikilometrovou cestu na jih? No klasika, vlakem. Dokonce přímým nočním spojem. Nasedneme již v podvečerních hodinách a ráno po 8.hodině vystupujeme ve Stockholmu. Ve vlaku nastal čas zejména na změnu oděvu. Zatímco v Luleå bylo 13 stupňů pod bodem mrazu, ve Stockholmu je zhruba stejně, akorát nad bodem mrazu. Takže kraťasy, triko a jdem procházet Stockholm. Prohlídka Stockholmu byla v plánu již cestou tam, avšak museli jsme trochu improvizovat a tak jsme jí museli odložit na zpáteční cestu a výrazně zkrátit. Přesto jsme se stihli minout alespoň kolem památek jako je Královský palác, staré město Gamla stad či Národní muzeum. Nejvíc času jsme ale strávili ve čtvrti Djurgården, ve kterém leží námořní muzeum, muzeum švédské hudební skupiny ABBA, zábavní park Gröna Lund, ale také Skansen, ve kterém se promítá celá švédská historie. Vše je však kvůli opatřením souvisejícím s koronavirem zavřeno a tak snad někdy jindy. Posledním místem, které stojí za to navštívit, a průvodci se o něm moc nezmiňují, je čtvrť Globen. Její dominantou je Globe arena, dnes již pojmenovaná Avicii arena. Čtvrť je postavena ve tvaru sluneční soustavy, kde výše zmiňovaná aréna půlkruhového půdorysu tvoří Slunce. Dostanete se tam z centra pohodlně metrem. Metro je poměrně přehledné, téměř ve všech stanicích je i informační stánek, což nebývá ve Švédsku moc zvykem. Každopádně většinou je potřeba platit kartou, hotovost se již ve Švédsku opravdu téměř nepoužívá a proto jí v žádném případě noc neměňte, ať jí pak nemusíte měnit se ztrátou zpět. Nastává čas opustit Stockholm a přesunout se na noční loď do Ystadu. Cestu si však zpestřujeme ještě návštěvou české hospody v Malmö, která má všeříkající název Pivo. Tož tak jdem na jedno. Čepuje se zde Únětické pivo, hospoda opravdu typicky česká i s obrázky, na kterých jsou čeští umělci či sportovci. Každý jsme dali po 3 piva, celkově tedy 6. Stálo nás to každého 600 Kč. Za to bychom u nás byli řádně ožralí, takto ale ještě střízliví pokračujeme do lodi. K našemu potěšení jedeme opět stejným trajektem. A tak opět sedáme do restaurace, kde dokonce obsluhuje stejný polský číšník. Můžeme tedy pokračovat v načatém. Až po půlnoci dojdeme na svou kajutu, ve které jedeme sami. Vedlejší kajutu ovšem okupují kamioňáci a jelikož náš hlas díky alkoholu zesílil o pár decibelů jsme klepáním na stěnu upozorněni, že hlučíme a že bychom jako mohli jít spát. Nebudem je dráždit, jdem do říše spánku. Vylodění ve Świnoujście probíhá rychle. Kontrola? Žádná. Takže rovnou do vlaku. Zastávku si děláme ještě v polském Štětíně. Odtud již opět nočním vlakem IC Przemyślanin jedeme do slezských Katowic. Abychom moc nedráždili hada bosou nohou, nechceme zbytečně v ČR překračovat hranice okresů. To řešíme tak, že jedeme vlakem do Bielska-Biala, odtud dále autobusem do Jaworzynky a pěšky přejdeme na Hrčavu, abychom rovnou vešli do domovského okresu Frýdek-Místek. Následně jsme se již jen po návratu podrobili PCR testu, za který jsme však zaplatili 1200 Kč jako daň za to, kdybychom ten covid náhodou nechytili v Česku, ale ve Švédsku. Samozřejmě jsme cestou žádný koronavirus ani snad jinou zákeřnější nemoc nechytili a tak jsme se zase mohli "svobodně" pohybovat kam jsme chtěli. Teda vlastně nemohli, hranice okresu je hranice okresu...

"Každopádně většinou je potřeba platit kartou, hotovost se již ve Švédsku opravdu téměř nepoužívá a proto jí v žádném případě noc neměňte..."

Využití zamrzlého Botnického zálivu ve městě Lulea

Stockholm